Čím víc svět kolem blázní, chrlí, křičí a spěchá, tím víc mám potřebu vše zklidnit, ztišit, zpomalit a minimalizovat...

Až příště pojedu kolem, zastavím a vyfotím to. Z kolik "až někdy" se stane "nikdy"? Při poslední cestě do Rymic jsem zastavila... Protože příště už ten dům nemusí stát...protože příště může být alej ořešáků vykácená... Protože příště už tudy vůbec nemusím jet. Protože zastavit (se) je důležité.

Štěstí je proces. Vánoce jsou proces. Kdysi jsem si myslela, že musím všechno perfektně připravit a pak se vprostřed naklizeného bytu s plným stolem dobrot dostaví slavnostní pocit radosti a pohody. Většinou se dostavila jen únava a frustrace, a taky panika, jak že se vlastně teď najednou má ta radost prožít... Teď už vím, cítím to tak, že Vánoce jsou v mouce rozsypané na kuchyňské lince. V těch chvílích, kdy vykrajuju z těsta hvězdičky a mamka vkládá plechy do trouby... Vánoce jsou v hromadě větví, které krotím a vplétám do kruhů a kytic, aby dělaly druhým radost. Vánoce jsou, když z chaosu odstřižků a šňůrek vznikne úhledný balíček. Raději jeden a smysluplný, než "milion" zbytečných. Zavítala jsem na skok do jedné nákupní krabice a do teď je mi z toho úplně fyzicky zle. Proč existuje tolik hnusných věcí? Nemám moc ráda otázku, jestli se těším na Vánoce, nebo mi možná spíš uniká její smysl. Podle mě se na Vánoce netěší, podle mě se vytvářejí postupně v každém prostém a hluboce prožitém okamžiku. A tak je to se vším, ne jen s Vánocemi. Štěstí není, když něco odedřeš a pak možná přijde nějaký očekávaný bod - odměna. Štěstí je, když si užiješ celý proces vzniku čehokoliv.

Svátky nejsou konec světa, aby se do nich muselo všechno stihnout. I to se učím. Co šlo, jsem rozvolnila, něco přesunula, něco zrušila úplně. Únava na mě padla plnou tíhou. Jsem na sebe moc pyšná, jak jsem dokázala vybalancovat pracovní krizi, která na mě na jaře dolehla. Neberu to jako nic trvalého a je mi jasné, že v dnešním šíleném světě to bude pořád sem tam kovbojka... Vyslechla jsem si spousty rad, co udělat, abych ten svůj malý výtvarný svět zachránila. A co se mi nakonec nejvíc osvědčilo? Poslouchat vlastní intuici a následovat to, co mi napovídá "srdce"... Žádný trendy, žádný slevy, žádný přeplněný eshopy a pitomý tanečky na sociálních sítích. Snažit se jak chrt držet dnešního zběsilého tempa. Naopak, zastavit, zpomalit a nabídnout svou vizi světa stejně naladěným lidem, které nebaví se pořád za něčím se hnát. Mávat na lidi zblbnuté komerčním nekvalitním nadbytkem čehokoliv nemá smysl. Stejně přes ty tuny plastu za pětikorunu nedohlédnou. Děkuji, že vy se ke mně na mojí cestě sem tam připojíte, občas si  něco odnesete, a třeba se i vrátíte... Moc si toho vážím. 

Mám tady novou malovanou krabičku na kapesníky. Dřevo, vysouvací dno na vložení papírové krabičky s kapesníky, malba akrylem, zalakováno. Jestli přijde do Vánoc, netuším, ale že vám bude dělat radost roky, to vím. 1800 Kč.

Dostala jsem darem dřevěný tmavě hnědý rámeček s antireflexním sklem. Jen jsem ho lehce "doťukla" a vložila do něho originál "Hotelová snídaně". Formát A5, cena 2800 Kč. Včetně rámečku. Dostala jsem dárkem, posílám dál pro radost... Ostatní věci z fotek byly vyrobené na zakázku nebo jako dárky.