Srpen byl nezvykle hektický po pracovní stránce. Jsem za to vděčná, ale taky přiznávám, že mě tempo předchozích měsíců trochu dohnalo. Došly mi zásoby afrického slunce a začaly mě "svrbět" toulavé boty. A tak jsme aspoň na pár dnů vyrazili do Zakopaneho, a bylo to krásné. Polské Tatry už jsou poněkud mimo moji kondiční ligu. Vylezli jsme jenom jeden krpál od Mořkého oka na Czarny Staw a měla jsem dost. A pak jsem byla vděčná za různá přibližovadla... Byli s námi i mužovi rodiče, a i když jsme se snažili o snadný a nenáročný program, přece jen jsme na ně asi trochu "uběhaní". (Krpál s námi nelezli, to jsme je fakt nenutili...) Ale vypadalo to, že se jim výlet líbil, tak snad ano. Miluju ten pocit, když stojíš v opravdu vysokých horách a pozoruješ dokonalou rozlehlost kolem sebe, je to stejně opojné jako pohled na moře či oceán. Dopřála jsem si ho na vrcholu Kasprowy Wierch, kam jsme vyjeli lanovkou. Rozhledy mi trochu připomínaly loňskou hřebenovku z Velkého Rozsutce na Malý.

Je potřeba počítat s tím, že kolem Zakopaneho jsou všude mrtě lidí a draho. Kdyby člověk zvládal ty dvoutisícovky, tak tomu nátřesku asi i uteče, ale takhle bohužel. Co oceňuju, je polský smysl pro detail. Místní stavby se mi prostě líbí, včetně všech kýčečků v podobě zábradlíček a vyřezávání. Sem to patří, a v člověku to vzbuzuje pocit útulna po celodenním toulání po horách. Navíc když používají dřevo, kov a kámen, tak to nějaký ten krucánek snese. Taky mi zachutnala polská kuchyně. Oscypek. Źurek. Pierogi. Szarlotka na cieplo. Gofry... Cestování a poznávání je prostě skvělé.