Jak popsat, že se loučíš s polní cestou? Že to není jen prach, zežloutlá tráva, bzukot hmyzu a ptačí trylky... Že jsou to tisíce kroků, které jsi tudy nachodila, tisíce pocitů, které jsi s sebou nesla v srdci a tisíce myšlenek v hlavě... A najednou jsi tu cizí a tvoje příběhy už vybledly, překryté jinými stopami jiných lidí... Že jsou to blízcí, které už nepotkáš  a neobjmeš, čas, který se nevrátí, místa, která se proměnila a nebudou už jako kdysi... Jak popsat pocit, že ač ukotvená ve svém životě, najednou jsi na té polní cestě jako bez kořenů i bez křídel. A v tom vzduchoprázdnu se snažíš poznat sebe samou, a říkáš si, kdo jsem a proč jsem?

Letošní léto se loučím s rodným krajem. Je to divný pocit. Sotva jsem vstřebala odpoutání od rodného domu. Ač jsem už přesazená jinam, byla jsem zvyklá se pravidelně vracet. Nitky se teď rozplétají. Pořád sem budu jezdit, do míst v kraji podhostýnském. I když už vlastně jen za mrtvými... A taky za tou polní cestou. Třeba na ní uslyším vyhaslou ozvěnu nějaké svojí dávné myšlenky ševelit v keřích bezu. A vzpomenu si, kdo jsem tehdy byla a proč jsem byla...

(Na fotkách jsou i snímky z Beskyd, kde jsme na chatičce hodně vesele oslavili moje i tchyňčiny narozeniny... Libušín jste jistě poznali, tak nebudu tvrdit, že je z podhostýnska. A taky sušených kytic a věnečků pro paní učitelky ke konci školního roku. A samozřejmě stále sbírám a suším i na budoucí kurzy. Až se vrátím prosolená z mořských vln, vypíšu termíny kurzů...)