Psát blog a vkládat fotky přes mobil je krajně otravné... Zkoušela jsem, ale vztekání nad tím, že si obrázky a zarovnání textu dělají, co chtějí, neladilo s mým lážo plážo rozpoložením... Tak si ty uplynulé tři týdny aspoň připomenu s vámi...

Do lázní se mi vůbec nechtělo. Jsem v těchto věcech nepružná a představa tří týdnů až měsíce mimo zajeté koleje mě příliš netěšila. Ani myšlenka nějakého planého "tlachání a juchání" v lázeňském stylu mě teda vůbec nelákala. No jo, předsudky... Když ze mě spadl stres z dlouhé cesty... Když jsem zjistila, že ubytování je fajn... Když mě třikrát denně nakrmili výborným jídlem... A hlavně když jsem se ujistila, že spolubydlící chce taky především odpočívat, a usíná ještě dřív než já, (respektive prospí prakticky celý den), tak to ze mě spadlo, a začala jsem si pobyt docela užívat. Po svém...

A po mém je to jak? No jasně... Chození, bloumání, focení... Takže v první části lázeňské retrospektivy vás vezmu tam, kam se dá dojít z Františkových Lázní pěšky. V tomto ohledu shledávám tamní terén velmi uspokojivý. Stezky parků volně přechází v polní cesty... Vše je na rovině, takže se toho dá nachodit docela dost. Což je moc dobře... Ono než oběháte všechny procedury od jednoho lázeňského domu k druhému, tak už máte našlapáno i tak. Ale především moje orientace v mapách i terénu je značně neuspokojivá, takže než jsem se s krajinou seznámila metodou "pokus-omyl", hodilo to denně tak čtyři kiláky k původně naplánovanému okruhu... Nicméně kombinace "dopolední slatina pro tělo" a "odpolední bahenní koupele pro duši" se ukázala jako značně blahodárná... Počasí bylo jaké bylo, prostě únor. Když to tak vezmu, tak se mi poštěstilo okusit všechny možné povětrnostní podmínky... Toulala jsem se v děšti, větru, chumelenici, ve dnech mrazivých i sluncem zalitých...

Když na mapě najdu vyznačenou alej, tak ji chci vidět. Moje první kroky tedy vedly k jírovcové aleji za městem. Pošmourno, liduprázdno a neznámá zákoutí na mě nejprve působila tíživě, pak jsem ale na lesní pěšině potkala mladou maminku s kočárkem a bílým fešáckým psem Olafem, která mi poradila, jak z trasy vytvořit okruh, a místní svět se hned jevil přátelštějším. Nutno říct, že samotná alej je opravdu nádherná, dlouhá, a chůze po pěšině vedoucí v jejích "žebrech" mě opět uhranula, jako vždycky, když kráčím pěší alejí... Díky radě jsem na jejím konci prokličkovala lesem a kolem rybníčků až k místům, kde stávala původní německá vesnice, a po silnici se vydala zpět k lázním. Stejnou trasu jsem si pak obešla ještě jednou, s nůžkami a provázkem, abych si uvázala lokální věneček... Díky hledání vhodných rostlinek jsem objevila i krásný památný dub za zatáčkou, který by mojí pozornosti asi jinak unikl. Na lavičce u cedule popisující historii zaniklé osady jsem smotala větvičky a lišejníky do tvaru kruhu, a u toho přemýšlela, jak se tu asi žilo. Zvláštní, až nepříjemné, hluboké...