Vyrůstala jsem na březích Bečvy. Nořila jsem se do jejích vod… Hrála si s bahnem a kameny… Velké kameny byly talíře, bahno smíchané s listy pokrmy, a za penízky jsme pasovali květenství vratičů… Na lukách kolem řeky jsem vázala kytice, a snila o tom, že budu květinářka… Než mi dospělí řekli, že trhat kytky na louce není práce… Cha! Milé děti… Když vás něco fakt naplňuje… A moc chcete… A budete pilné a cílevědomé… Tak klidně i trhání kytek na louce může být práce. Cokoliv může být práce, když to děláte srdcem, s nápadem a smysluplně… Bavili jsme se praskáním plodů netýkavek… Lup! Lup! Vyráběli jsme nádoby z kačeního mýdla. V žádné jiné řece jsem měkké šedé jílovité valounky, se kterými se dalo pracovat jako s hrnčířskou hlínou, nepotkala… Je ale pravda, že jsem žádnou jinou řeku nikdy tak intenzivně nezkoumala všemi smysly, jako Bečvu, když jsem byla dítě… Když jste valounek vytáhli, někdy byli na jeho spodní straně pijavice. Z těch jsem měla panickou hrůzu. A vlastně do dnes se pijavic štítím. Ble… Lipník byl prázdninové městečko. Dostala jsem minci a mohla si koupit cokoliv jsem chtěla. Cokoliv! To jsem byla nejbohatší na světě… A bylo jedno, jestli to byla slupovací “tetovačka“ nebo pastelka měnící barvy… Nešlo o hmotu, ale o pocit… A Helfštýn? Stál na nejvyšším místě na světě... Věřte dětem, když se jim kopce zdají nekonečné, vidí je z jiné pespektivy...