Léčit únavu vyčerpáním...

pondělí 8. listopadu 2021

Občas mívám prapodivné nápady. Třeba jako cestovat v pátek přes celou republiku, abych mohla prochodit sobotu od rána do večera, a v neděli pak zase jet celou tu štreku zpět... A co hlavně, snažit se tím vyléčit únavu. Co si budeme povídat, odpočatá nejsem, naopak... Ale to, co jsem potřebovala, tedy pročistit hlavu, na chvíli vypustit práci, starosti, to to splnilo skvěle... A kde že jsem to byla? Až v Plzni, si představte. Od nás ze severu lán světa... A bylo to opravdu strašně fajn, protože jsem jela za kamarádkou, se kterou se "máme" už od gymplu, a čím jsme starší, tím víc si rozumíme. Jak byl v mém případě život skoupý na milující (pokrevní) rodinné příslušníky, o to víc mi to vynahradil ve formě spřísněných duší kamarádek, které jsou pro mě jako sestry. Nejsou jich zástupy, to by nešlo, ale těch pár, které v životě mám, jsou perly... Moci být před někým naprosto upřímná, otevřená a svá, to je fakt velké štěstí...

V Plzni jsem nikdy před tím nebyla, a musím říct, že mě mile překvapila. Krásné domy, parky okolo centra, skvělá knihkupectví, starožitnictví... Město jsme pak jeli zneutralizovat do přírody. Do Zábělé... Fascinuje mě charakter středo i západočeských vesnic, které jsou tak odlišné od moravských. Užila jsem si putování zlatým lesem, výhledy na Berounku, i místo zaniklého výletního hostince, který připomínají jen turisty nalezené a seskupené střepy... Dokonce jsme potkali i pohádkového bělouše. Otočil se na Martina, který byl s námi, ale shodli se, že ještě neví, jak to ve čtvrtek bude... Takže žádné zaručené info nemám... Nakonec se ti odvážnější z nás ponořili do Boleveckého rybníka. Já tedy jen po kotníky, víc bych nezvládla. Ačkoliv možná, že kdybych tušila, že na zpáteční cestě nepůjde ve vlaku topení, dala bych tomu otužování víc...

Ještě k té únavě... Letos s ní permanentně bojuju. Což je možná ta chyba, že bojuju... Ale nějak prostě neumím pořád správně nakládat s vydáváním a čerpáním energie... Vždycky když se mi "baterka" aspoň trochu dobije, radostně se "rozběhnu", ale protože jsem ji asi nenasála doplna, zase taky rychle skončím... A tak furt dokola. Připadám si nepružná, všechno mi trvá, na nápady musím hodně čekat... Mrzí mě, že některé úkoly odsouvám už velmi dlouho. A pak přijde období nedorozumění jako teď, a jsem v háji úplně... (Třeba jako rozměr obrazu správný, ale já jsem tvořila nastojato, a paní potřebuje naležato... A ani jednu to prostě netrklo upřesnit... Nebo rodinný obraz, který u zadavatelky neuspěl, ačkoliv já jsem svou práci odvedla jako kdykoliv jindy, a teď mi visí ve vzduchoprázdnu tři dny práce...) Moc nevím, co s tím. Svou práci miluju, a nic jiného dělat nechci. A neplacené volno delší jak týden, které jsem si dopřála před časem, si zase jako úplně dovolit nemůžu...

Věřím, že jarmark ve Sklenově 20. listopadu proběhne, a že se za mnou všichni stavíte, a vykoupíte všechno, co přivezu, abych si pak v lednu po vánoční sezóně tu regeneraci mohla dovolit. (Poslala jsem do tisku dva nové vánoční motivy, ukážu až budou na papíře... Mám připravné nějaké handmade ozdoby... A taky věnce z těch úžasných modrých hortenzií... Kalendáře, herbáře, grafiky...)

(Po dlouhé době jsem se dívala na Pýchu a předsudek. Ach... Měla jsem akutní nutkání nakreslit Elizabeth Bennetovou, ale pak mi došlo, že už jsem tak vlastně učinila. Grafika "Kávová skvrna", titulní obraz z kalendáře, je Austenovská, až běda... Krajkový límec, kamej, drdol... Tak mě napadlo, že by to mohl být hezký dárkový set pro nějakou romantickou duši. Obraz, fajnové vydání Pýchy a předsudku, křehký koflíček z porcelánu nebo brož, a taky "dývko" s Bridgertonovými... Nemáte zač, Ježíšci...)













6 komentářů:

  1. Já tady nechci ničemu dělat propagaci, klidně můj příspěvek po přečtení smažte, ale z mého subjektivního pohledu: letos po těžké nemoci mi kamarádka doporučila přípravek od fy Vertera. Fyzicky jsem se dost rychle vzpamatovala a docela jedu. A to jsem zkonzumovala jen jedno balení.

    OdpovědětVymazat
  2. Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Ja mám sice rodinu velkou, ale stejně do ní přibudli lidi - nejlepší kamarádi sourozenců, takže se stali přáteli i nás ostatních.
    S tou únavou to znám moc dobře :-( Náročná práce, manžel věčně v práci - buď zaměstnání nebo na stavbě, takže děti a domácnost jsou zcela na mě. Tím, že tady nemáme babičky, tak za ty léta rodičovství žádné hlídání, prostě jedeme vkuse a je to znát. Ale nějak jsem si na to zvykla, takže pokud mám hodinu dvě pro sebe, tak netuším, co bych měla dělat. Nápadů je milion, ale realizace hodně pokulhává.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jooo, tak to já kdybych měla měsíc v kuse pro sebe, tak bych rozhodně věděla, co dělat...:-) Protože právě když si člověk odpočine, tak pak přijde i ta síla na realizaci, a je to krása... A věřím, že nádherný domek se zelenými okny za to všechno stojí...;-) Měj se krásně, Maty! P.

      Vymazat
  3. Opět moc hezké fotky.
    Mít dobrou kámošku je k nezaplacení.
    A k životu i patří, že někdy přijde únava, že ne vše se podaří.... Jenže u lidí jako Ty, o které se otřela můza kumštu, je šance, že to dlouho netrvá...lékem je právě ta tvůrčí činnost.
    Že nmám pravdu ?
    Klidné dny, Petro !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, ne vždy, Hani. Někdy je ten tvořivý ventil zastavený, protože se používal až moc, a pak to trvá klidně i dlouho... Díky! P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!