Zimní krajinou

pondělí 11. ledna 2021

Z  procházek předvánočních, vánočních i novoročních... Zimní krajinou. Pokaždé jiné divy... Kdybych nemohla chodit, funět do kopce, fotit, obdivovat přírodu, asi bych dočista zblbla... Řekněte mi upřímně, vy opravdu celou tu dobu, co se tohle všechno děje, trávíte čas jenom doma/v práci? Já bych prostě nemohla, nevydržela bych to, bez rodiny, bez nejbližších přátel, bez přírody... 

Bez lednového poveselení to vydržím. Těžko, ale vydržím. Zjišťuju, že jsem opravdu zhýčkaná. Stýská se mi po všech těch radostech, kavárnách, divadlech, po masážích a koupelích, které jsme museli už podruhé odložit. Po tom, co mě jindy v lednových dnech pomáhá nabrat sil. Aspoň si to všechno o to víc potom užiju. I pivo na zahrádce za domem bude událost. Ale nemoct vůbec ven? Sedět, hibernovat a čekat, až mi dá někdo povel, trochu povolí vodítko? Děsit se, třepat hrůzou, počítat mrtvé...? Jak se dá v takovém stavu udržet duševní svěžest a odhodlání a nevzdávat se...? O to víc obdivuju lidi, kteří to dokázali v letech sedmdesátých, osmdesátých... Nedali se, nezešedivěli... Pod nekonečnou dusivou dekou reálného socíku. O to víc obdivuju ženy, které se v dobách, kdy "patřily jen k plotně", rozhodly bojovat za svou jedinečnost, navzdory nepřízni okolnostem a společenským konvencím. (Co říkáte na sérii Božena?) Hodně mi pomohl dokument od Heleny Třeštíkové "Karolína". Myslím, že načasování odvysílání bylo velmi příhodné. Paní Karolína je přesně takový ten člověk, který září, i když je tma. Nevzdává se a nepřestává věřit.

Včera zemřel David Stypka. Bylo mu 41. Mohl nám toho říct ještě mnoho krásného. Svítit na cestu. Už neřekne... Zářit bude skrz písničky... Je mi to tak líto. A taky úzko mi je. "Už se kácí v našem lese."

Přišel mi účet. Dlužím prý Bohu -
za nádech, za lásku, za báseň
Prý že mi počká, když dostojím slovu,
když budu splácet úsměvem

Hned zrána přišpendlím na oblohu
obrovskou plachtu s nápisem:
DĚKUJI TI, ŽE JEŠTĚ MOHU,
DĚKUJI TI, ŽE JEŠTĚ JSEM

David Stypka, 2020

Takže slibuju, hlavně sama sobě, že jen si trochu odpočinu, načerpám sil a vyhraju nad tím hloupým splínem, který mě přepadl, zkusím zase chvíli poponášet pochodeň. Fotit, tvořit, vázat květiny,  žasnout nad krásou světa. Protože: "Děkuji, že ještě mohu, děkuji, že ještě jsem."












14 komentářů:

  1. Petro,nejdřív musím pochválit Vaše moc krásné fotografie a pak mi promiňte mou upřímnost, ale jste opravdu trochu zhýčkaná. Jste zdravá, máte rodinu i přátelé,vystudovala jste vysokou školu, jste opravdu talentovaná a nežijete z ruky do úst a tak podle mě nemáte důvod si stěžovat, že ještě chvilku (aspoň doufám)nemůžete za kulturou a jste omezena nosením roušky. Příjemně se dá den strávit i doma s knihou, filmem z internetu či namalováním dalšího krásného obrázku. Takže, prosím, vydržte bez reptání a "Děkujte, že ještě můžete, děkujte, že ještě jste." Přeji Vám pohodové pozdní odpoledne a těším se na další počteníčko ( doufám, že veselejší) a krásné obrázky a fotografie.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak, ale zase... Důvod stěžovat si možná ne, ale právo postesknout si určitě. Ono to nejde, jen rozdávat... Víte, nakreslit další krásný obrázek taky vyžaduje z něčeho dočerpat sílu, aby to vůbec šlo... O roušce jsem nenapsala ani ťuk, a o kulturu se upřímně bojím, ač mi nesmírně chybí. Myslím, že si do mě tak trochu projektujete názory, které běží internetem, ačkoliv o nich vůbec nebyla řeč. To všechno, co jste vypsala (komu vlastně odpovídám?), toho si nesmírně vážím, a myslím, že to ví každý, kdo čte moje články... Řekněte mi, na koho ta tíha doby nedoléhá? Ale že jsem nezodpovědná, protože chodím do přírody, na hory, ven...? Nemyslím si... To už mi přijde fakt moc... Nehledám viníky, neukazuju na nikoho prstem, snažím se to brát tak nějak nehystericky, a i když si často myslím něco jiného, než je zrovna "trendy", nepotřebuju vyvolávat další rozbroje... Jen jsem prostě potřebovala napsat: "Jsem unavená a není mi teď moc dobře." P.

      Smazat
    2. Váš příspěvek mi mluví z duše. Také mám podobné pocity. Přestože neřeším existenční problémy, děti jsou zdravé, ale je tady to ale... Prostě to není jako dřív, chybí mi zajít si na večeři s manželem, na koncert, na kávu s kamarádkou, děti by chtěly do kina se svými kamarády, volnost, cestování. Myslím, že každý má právo na to cítit se z toho unavený, nebýt v pohodě bez toho, aby byl obviněn z toho, že je zhýčkaný. Nejsme stroje a naopak oceňuji, že jste to napsala, že tato situace prostě dopadá na každého a že nepředstíráte, že je vše zalité sluncem. Děkuji. Přeji Vám, ať naberete brzy inspiraci, energii a elán do další tvorby. Monika

      Smazat
    3. Ono internetem letí tolik extrémních názorů, že je pak jednoduché si do obyčejného povzdychu promítnou lecco... Každý se s touhle situací vyrovnává, jak může, někdo to bohužel jinak než třeba křikem a popíráním, a nebo naopak extrémním strachem, neumí... Já se doufám držím statečně, ale jsou období, kdy na mě ta tíha ze vzduchu prostě sedne a sedí... Určitě si brzy budeme moct zase vychutnat všechno, co nás povzbudí a posílí...;-) Děkuju za přání i pochopení. P.

      Smazat
  2. ❤️❤️❤️ Rozumím vám.
    Tereza

    OdpovědětSmazat
  3. Moc hezká báseň, výstižná. Každé ráno taky děkuji za to, že jsem ještě tady a dokonce bez toho viru (prozatím). Synovi moc moc chybí kamarádi, musí se naučit učit doma a sám (z výuky ve škole čerpá 95% vědomostí, nemusí se pak doma nic doučovat). Mně moc chyběla rodina, ke které každé vánoce jezdíme a scházíme se u mamky, dokud je ještě s náma. Má všechny rizikové faktory pro virus, takže mám obavu, abychom se stihli vidět. Zatím ji ten virus nechytnul, ale krouží u nás po vesnici, tak jeden nikdy neví. Mě moc chybí možnost konečně jít s manželem alespoň do kina, s kamarádkou na kafe, zajít si koupit nové kalhoty (ne 10té nepotřebné, ale ty jediné potřebné, které vždy nosím do sedření). Nejsu nadšená z této situace, nechápu, jak to můžou zdravotníci zvládat, modlím se za ně a za jejich zdraví.
    Je myslím potřeba to negativní ze sebe dostat, nedusit to v sobě, neprospívá to nikomu. Tak až se postěžuji, hned obracím pozornost na to dobré. Že synovi sice chybí kolektiv a kamarádi, ale naučí se hodně věcí, samostatnosti, jak se učit sám, jak pracovat s online výukou a úkoly atd. Já si o to víc vážím svou rodinu, když ji nemůžu vidět a o to víc se těším na další setkání.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. On nás ten nedostatek snad všechny přivede k větší vděčnosti za to, jak dobře se máme... Mě určitě... Však já taky zase naberu sil, abych pak mohla rozdávat radost dál. Teda nechci aby to znělo nějak nabubřele, ale asi se mi to občas daří...:-) Držme se! P.

      Smazat
  4. Určitě atmosféra současných dní na nás dopadá. A každý se s ní pereme po svém. Někdo je citlivější, někdo umí snáze pohodit hlavou. Já se snažím,tak, jak to jde, aby mne doba neválcovala. V určitém ohledu mi to docela jde, ale že mi chybí moje loutkaření, ta bezva parta lidí stejné krevní skupiny,to zapřít nemohu. Oželeli jsme záhájení sezóny, převánoční i vánoční představení, ale ten pocit, kdy v sále sedí natěšené dětičky, ta atmosféra je prostě nevratná. Pevně věřím, že zase hrát budeme, ale tohoto ztraceného času pro naše malé diváky je mi hodně líto.
    Klidné dny, Petro !
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hani, většinou se mi daří držet a neklesat na mysli. Nepotřebuju k tomu, abych měla radost, zase tolik... Ale jsou období, kdy to na mě prostě sedne. Určitě bude zase líp a bude chuť psát veselejší příspěvky... Děkuju. P.

      Smazat
  5. Pořád jsem se to snažila brát s nadhledem. Ale teď po Vánocích to na mě taky dolehlo. Asi proto,že některé děti přes prázdniny vypustily z hlavy zbytky toho, ce se tam během půl roku horko těžko udrželo. Někteří moji čtvrťáci spadli vědomostně tak do druhé třídy. Když vím,kolik úsilí jste jsem do nich vložila, je mi to líto a mám pocit,že dělám zbytečnou práci... Abych to ustála psychicky, chodím každé ráno 5km s nordic walking holemi do přírody. Je to tedy jen takový okruh mezi poli,ale pomáhá mi nabrat energii na online dopoledne u počítače. Bez toho už bych asi na děti strašně řvala... Potřebuju jít do školy a být s nimi osobně... Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Chápu, Ivi. Moje mamka učí prvňáky a je šťastná, že můžou být ve škole. Já jsem strašně ráda, že pracuju doma, naprosto mi to vyhovuje. A to, že už i mně, "jezevci domácímu", schází společnost, je neklamné znamení, že už je to fakt dlouho... A i ta tíha ve společnosti na nás dopadá, ač třeba nejsme ti, kteří to zrovna odnáší nejvíc... Nikdo nemá radost, když druzí trpí, že jo... Bude líp, musíme věřit! P.

      Smazat
  6. Dobrý den, určitě Vám muselo udělat radost být ve společnosti renomovaných tvůrců různých charitativních kalendářů. Mám na mysli čtvrteční číslo (z min. týdne) magazínu Dnes, kde je foto kalendáře s Vaším jménem. Přeji spoustu další inspirace. Eliška K.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Eliško, ano, to mě velmi potěšilo. Stejně jako to, jak byl kalendář úspěšný, a tudíž i užitečný pro ty, kterým měl pomoci. To mě hodně povzbudilo, že jsem mohla být součástí takové vlny dobra...♥ Děkuji. P.

      Smazat

Děkuji za komentář!