Nejdřív to vypadalo, že žádný mít nebudeme. Když jsem předminulou sobotu v jedenáct večer odkládala x-tý věnec, prohlásila jsem: "Lucko, já letos vytáhnu keramický svícen, budu kovářova kobyla." Ráno, když jsem se pak začala shánět po malovaném srdíčku s modrou kočkou, se Lucka jen pousmála, protože jí bylo jasné, jak to dopadne... Tak to dopadlo takhle. Náš adventní krasavec...
Původně jsem myslela, že tím tento příspěvek skončí. Prostě nasdílím věnec pro radost, protože mi poslední měsíc hodně často píšete, třeba při objednávkách nebo i jen tak, že vás blog těší, z čehož mám upřímnou radost potom zase já... Víc jsem na srdci neměla. Postnout hezkej věnec... Jenže pak mi při rozhovoru právě s Luckou, která si teď řeší nějaké pracovní věci, došlo, že je to dnes přesně pět let, co jsem se octla poprvé volnonohá...
Jsem dost naměkko, tak snad nebudu příliš patetická... Naprosto jasně jsem si vzpomněla, jak mi tehdy bylo. A bylo mi fakt zle. Hodně. Žádný pocit úlevy a svobody se nedostavil. Naopak. Euforie z toho, že jsem dokázala z posledních sil ukončit pracovní poměr, po třech měsících výpovědní doby vyprchala, přehlušena dalšími a dalšími problémy, které se v tehdejším zaměstnání neustále cyklily, výčitkami svědomí, že v tom nechávám kolegy i žáky, a taky obavami, jestli to vlastně zvládnu... Seděla jsem doma a nevěděla, co se sebou. Trpěla jsem úzkostmi, měla jsem strach, čekala jsem, že někdo přijde a řekne mi, co mám dělat... Jakmile povolilo sevření toho, co mě svíralo už několik měsíců, vyvalily se všechny ty černočerné saze, kterými jsem si zanášela tělo a mysl. První měsíce, kdy jsem opustila zaměstnání, jsem trpěla opravdu nehezkými panickými ataky, a jen díky terapii jsem je jakž takž dokázala zpracovat bez léků... Čímž nechci medikaci hanět, ale připadalo mi, a stále mi to tak připadá, že léky problém obalamutí, překryjí, ale že skutečná léčba spočívá ještě jinde. Asi jsem měla štěstí, že jsem to nenechala přece jen zajít až tak daleko, abych se bez nich neobešla... Že pud sebezáchovy v poslední minutě zafungoval... Ale řekněme si to upřímně, hrabat se ze syndromu vyhoření, panických atak a úzkostí nic příjemného není...
Když si vedle sebe postavím Petru před pěti lety a tu dnešní, brečím dojetím. Urazila jsem takový kus cesty za štěstím, že se mi to až nechce věřit. Oprostit se od práce, která mě vycucávala, splnit si sen a poslechnout vášeň, byl jen první krůček k vědomému prožívání... Začátek podnikání byl prvním krokem k mnohem niternějším a osobnějším rozhodnutím. Jsem šťastná, svobodná a svobodomyslná, věřím si, nedělám si ze všeho hlavu se a mám se ráda. Žiju upřímně, nebojím se zkoušek ani bolesti, ale zároveň vím, že je k životu nepotřebuji, abych se posouvala dál... Naučila jsem se toho opravdu dost...
Jsem šťastná, že jsem pochopila, že jen já jsem tvůrcem vlastního života. Že i když mi do něho zasahují různé okolnosti i různí lidé, nakonec je vždy jen na mě, jak se k tomu všemu postavím, a co s tím vším provedu...
Jsem šťastná, že jsem pochopila, že normou je cítit se dobře. Ne trpět, ne zdolávat překážky, ne popírat sebe samou, a sem tam, jakože za odměnu, vykouknout nad mraky. Ale mít se hezky, a udržovat tento stav dlouhodobě. A dovolit si opustit všechno a všechny, kteří tento stav vychylují do nechtěného směru. Nechci škemrat o uznání od lidí, kteří si myslí, že si ho musím zasloužit. Chci přitahovat do života lidi, kteří mě budou uznávat proto, že to všechno tak nějak vnímají a cítí stejně...
Jsem šťastná, že jsem se přestala bát svobody a vlastních rozhodnutí. To, co mi dřív vyvolávalo úzkosti, taková ta nepopsaná stránka života, kdy najednou nejsou žádné hranice, ale nabízí se milion možností, ve mě teď vyvolává neskutečnou vlnu kreativity, naděje a radosti...
Jsem šťastná, že jsem se naučila být upřímná sama k sobě. Přiznat sobě samotné nepříjemná fakta není vždy tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Kolikrát hrajeme schovku sami před sebou... Ale bez upřímnosti nejde prohlubovat krásu žití. Popírání je brzda rozvoje.
Jsem šťastná, že jsem se naučila nepřebírat za lidi jejich zodpovědnost. Chránit je za každou cenu. Být vždy ta silná a podporující. Došlo mi, že jsem jim tím kolikrát vlastně spíš ubližovala, protože nemohli najít svou vnitřní sílu. A jak moc jsem ubližovala sobě, když jsem se tak nepromyšleně rozdávala...
Jsem šťastná, že jsem ráda sama se sebou. Že se mám ráda, mám o sobě hezké mínění, a že vím, že se sama na sebe můžu spolehnout. Což ovšem neznamená, že musím být vždy silná a perfektní. Právě naopak. Jsem bezva přesně taková, jaká jsem. Taky jsem si poslední rok hodně uvědomila, že je jen na mě, kolik hojnosti si v životě povolím. Že to tak nějak souvisí s nastavením vlastní sebehodnoty...
Jsem šťastná, že je mi víceméně jedno, co si kdo o mojí cestě myslí. Nikdo "nechodil v mých botách", nikdo není v mojí hlavě 24 hodin denně... Moje pocity a intuice jsou na prvním místě při rozhodování. Mimochodem, intuice sílí, když se ji naučíte naslouchat... S tímto je spojeno i to, že se nebojím nést následky a přiznat chybu, když se třeba zrovna nerozhodnu úplně správně. Nepotřebuju se stavět do pozice neomylného a dokonalého jedince...
Jsem šťastná, že jsem se přestala bát změn. Že se snažím lpít co nejméně. Nedržet za každou cenu, co chce ode mě pryč... Protože jen pak mě doprovází opravdu jen ti a jen to, kteří mě doprovázet mají. (Prožila jsem si jedno takové uvědomění... Že kdyby mě někdo vytrhnul z mého života, a postavil mě do prázného místa, tak kolem mě stejně za chvilku zase pokvetou květiny a bude tam útulno a milo...)
Jsem šťastná, že jsem se naučila chápat souvislosti a smysl toho, co se mi v životě děje. Že neutíkám před bolestí, když ji zrovna musím prožívat, ale že ji s sebou nevláčím déle, než je nutné. A že když nejakutnější stav pomine, dokážu v tom všem najít užitek. Jak ráda říkám, vytáhnout ze dna perlu...
Moje poslední "wow" zjištění, ze kterého jsem naprosto nadšená, je, že ale nemusím vlastně neustále podstupovat nějaké sestupy, abych se rozvíjela. Že už ty hlubiny nepotřebuju, abych ze sebe vydolovala něco, za co jsem pak neskutečně vděčná. Že už jsem teď schopná růst i z pocitů krásných a slastných. Lup šup. Něco tak vlastně úplně samozřejmého... Nedá se nic dělat, musí to všechno prostě secvaknout až v tu správnou dobu...
A teď si k tomu všemu přidejte ještě všechny obrazy, které jsem namalovala, projekty, na kterých jsem se mohla podílet, kytice, které jsem uvázala, sny, které se mi splnily, radost, kterou jsem druhým svou tvorbou i sobě udělala... A asi se nebudete ani trochu divit, proč jsem dojatá a patetická...
Moc za to všechno děkuji. Nebojím se touto cestou pokračovat, dovoluji si přijímat další a další přívaly štěstí a radosti a těším se, v co krásného je pro vás přetavím...
P.S.: A jestli z té mé dnešní duhy máte spíš depku než radost, tak vězte, že jsou dny, kdy se cítím úplně na hovno. To je život... A právě proto to tady sepisuju, abych si vždycky mohla připomenout, jaké blaho jsem schopná prožívat...
Váš dnešní příspěvek se mi velmi líbí a nejvíc mě oslovil odstavec : Jsem šťastná, že jsem se naučila nepřebírat za lidi jejich zodpovědnost. Chránit je za každou cenu. Být vždy ta silná a podporující. Došlo mi, že jsem jim tím kolikrát vlastně spíš ubližovala, protože nemohli najít svou vnitřní sílu. A jak moc jsem ubližovala sobě, když jsem se tak nepromyšleně rozdávala... Přeji Vám krásný adventní čas - Věra.
OdpovědětVymazatDěkuji, Věro, taky přeju kouzelné adventní dny... Asi s Vámi ten odstavec rezonuje z nějakého důvodu, tak kéž je Vám inspirací.. Když se člověk nebrání, uvědomění přichází čím dál častěji:-). P.
VymazatNádhera,tleskám a vím o čem píšete a věřte,bude ještě líp :) :),Jana
OdpovědětVymazatJani, skvělé, to se moc těším...:-) A nejhezčí je, že tomu fakt věřím...;-) Mějte se taky fajn! P.
VymazatMoc krásné vyznání, Petro ! A ten kouzelný věnec Tvoje slova doplňuje.
OdpovědětVymazatHezké dny adventu!
Hanka
Děkuji, Hani. P.
VymazatJe krásné Oringličko tohle číst. Před pěti lety jsem tu byla taky, a četla tvé bolesti, mám z tebe radost a symbolicky jsem zrovna včera vytáhla a vytiskla jeden tvůj projekt, který jsem si vloni nestihla užít. Andělář pro nás ženy, dnes ho nesu jako dárek mé skvělé šéfové a asi si ho víc užiju než vloni. Jsi neskutečně šikovná. jen tak dál.
OdpovědětVymazatAničko, díky, že tu mou cestu se mnou sdílíš...;-) Je opravdu dobře, že člověk neví, co ho čeká. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, asi bych zamrzla na místě a nikdy se nikam neposunula. Teď jsem za všechno vděčná, i když některé kroky a prožitky byly fakt těžké... Kéž Ti Andělář dělá velkou radost po celou dobu adventu...;-) Pozdrav kočičky i muže...:-) P.
Vymazat