Zdá se mi, že se mi jednotlivé týdny nějak barevně skládají do souladných palet. Nevím, jestli je to náhoda nebo jestli mě podvědomě jeden silný vjem inspiruje k zachycování dalších, podobně vybarvených výjevů... Každopádně mě to baví... Zatímco minulý týden byl zlato-indigový, tento se jeví  lehce s nádechem "mint a pink a vanilka"...

...Zvládli jsme výstup na dvě pověstmi opředené beskydské hory. Tanečnici a Godulu. Taky mě parádně bolí nohy... Mám nesmírně dobrý pocit z toho, že funím do kopce míň a míň... Místo válení ve wellnessu, které bylo tyto dny v plánu, jsme si dali do těla... A to válení snad brzy... (Jako... Nebudu se tvářit jako hrdinka... Mrzí mě to, těšila jsem se. Ale tak se prostě budu těšit ještě o kousek dýl...)

...Přípravy na adventní motání věnců jsou v plném proudu. Korpusy mám připravené, chrostí nasušené, srdínka namalovaná... Než jsem stihla napsat nabídku i na blog, naplnila se nám kapacita věnců.... Nám, protože jedu tvořit na jih za Luckou, a děsně se na to obě těšíme...

...Děkuji za objednávky Adventního herbáře i nesmírně milé odezvy na něho. Jsem tak vděčná za tuhle komunitu stejně naladěných lidí!...

A ještě za něco mám potřebu moc poděkovat. Bude to už pět let, co jsem odešla ze školství. Několikrát mi poslední dobou někdo napsal: "Začala jsem vás sledovat v době, kdy jste se rozhodovala, zda opustit zaměstnání..." Myslím, že máte stejnou radost jako já, že to klaplo. Nechci napsat, že to "dobře dopadlo", protože to zavání koncem, a k tomu já rozhodně nesměřuju. Tak snad spíš "že to dobře probíhá". Že má smysl plnit si sny a poslouchat své srdce... Další silnou vlnu vděku pociťuju za to, že jsem tehdy věděla, jaký sen chci následovat. Že mi bylo vnuknuto, co je mou životní vášní a že přesně a naplno cítím, co je mojí podstatou. Řeším s blízkými lidmi, zrovna tento týden jsem u táboráku (jo, jo, oheň v listopadu...) jeden takový rozhovor vedla, jak je těžké tápat a nevědět. Každý máme nějaký ten svůj životní úkol, který nás trápí i tvaruje, a u někoho to může být zrovna hledání smyslu vlastního konání... Tak jsem prostě chtěla napsat, že si moc dobře uvědomuju, jaké štěstí mám, že v tomhle mám jasno. Že i když je cesta sebestrmější a třeba klikatá, kráčí se po ní euforicky, když člověk ví, proč se octl právě na ní...