O hodném panu králi

čtvrtek 20. února 2020
Letní parné odpoledne. Ve stínu stromu pískoviště, na pískovišti děvčátko se svatozáří z bílých vlásků, umírněných kostkovaným šátkem. Pro ni to nebylo pískoviště, ale zámecká kuchyně. Pečlivě vytloukala bábovičky a zdobila je kamínky, sedmikráskami i pampeliškami. Svoje výtvory pak předkládala panu králi, aby všechny ty laskominy ochutnal. Pan král byl nedisciplinovaný ochutnávač, a i přes neustálé holčiččino brebentění pospával, až mu z hlavy padala koruna. "Pane králi, pane králi," tahala dědu za rukáv. Ačkoliv ho neustále vytrhovala ze spánku, vždy se laskavě usmál, a s obdivným pomlaskáváním všechny dobroty z písku "snědl". A když pak opadlo horko, naložil holčičku na kolo, a jeli spolu na Želkov, kde kosil trávu pro králíky, zatímco si malá Petruška vila věnečky z lučních zvonků a kopretin...

Asi proto tak miluju divoké kvítí. A asi proto tak ráda chodím na Želkov, každým krokem se vracím do dětství. Říkával mi "pusenko", ještě nedávno, když jsem ho držela za ruku a hladila po bílých vlasech. "Když jste tady, je dobře," vystihl to důležité. Třeba v nemocničním pokoji, hlavně že se srdci propojenými... Skrz maminku jsem po něm zdědila měkkosrdcatost. A taky jedno rameno výše než druhé. Stáli-li jsme s mámou a dědou vedle sebe, byli jsme jako schodečky... Dědeček byl opravdu čistá a laskavá duše. Když už ho poslední týdny zrazovalo tělo, i jeho mysl úletala pryč. Nejčastěji do dětství, k mamince, k sourozencům, na pastviny za stavením... Nepochybuju o tom, že se jeho neposkvrněná klučičí duše vyloupla z tělesné schránky a vydala se bez zaváhání přímou cestou rovnou do náruče Lásky. Jestli si to někdo opravdu zaslouží, tak právě on.

Babiččin odchod byl nesmírně emotivní, i proto, že se její smrtí uvolnila obrovská vlna nashromážděné energie a emocí, pozitivních i negativních. Byla bych pokrytec, kdybych nepřiznala, že se mi po prvotním šoku neulevilo, že už mě dál "neškolí". Respektive, že až vyřešíme tu poslední facku, kterou nám posmrtně dala, už školit nebude. Snažím se věřit tomu, že všechno, co udělala, udělala proto, abychom dokázali to, co ona neuměla, a nešířili dál negativní vlny. Zprávu o dědově odchodu jsem přijala s naprostým klidem. Viděla jsem ho, jak trpí, a přála jsem si, aby se už dál netrápil. Ovšem s každou další minutou, hodinou, chvílí, můj zármutek z jeho ztráty sílí. Bude mi strašně moc chybět, strašně moc, můj milovaný pohádkový dědeček. Tihle dva lidé byli jako dva póly magnetu, a asi proto k sobě patřili. S babičkou by žádný jiný chlap nevydržel. Děda byl pro mě vzorem laskavosti. I já se snažím být laskavá a hodná, protože vím, co v člověku vlídnost umí probudit. Na jeho příkladu jsem se ale taky naučila, že všechno má své meze. A že trocha té tvrdosti může druhým jen prospět...

Jaroušku, máváme Ti do nebe,
 naše srdce jsou stále u Tebe...  


Stává se ze mě expert na smuteční grafiku...

15 komentářů:

  1. I já se snažím být laskavá a hodná.....hovoríte mi zo srdca.I ja som taká a teší ma ,že sme už 2.Alebo je nás viac ?? Srdečne pozdravuje Marianna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mariannko, tak hlavně nezapomínejte pečovat i o sebe♥. Čím víc šťastné a spokojené budeme, tím víc laskavosti můžeme rozdávat...:-). Přeju krásné dny! P.

      Vymazat
  2. Peťul, Vy svoji dušičku dáváte do obrázků a všeho ostatního a to hezký tak posíláte dál... Mávám tam nahoru Vašemu dědečkovi a zároveň těm, co jsou tam od nás :-) a přeju nám všem, ať ten nahoře taky posílá nějaké dobré duše dolů, ať se pořád rodí....
    Opatrujte se. Lída

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásné přání, Lidko, kéž se splní. Děkuju za milá slova. Mějte se krásně. P.

      Vymazat
  3. Ty oči, neskutečně něžný výraz...objímám, hodně sil.
    Měla jsem podobný průběh s babočkou. V den, kdy jsem se to dozvěděla, jsme byli na cestě k důležitému dr, takže jsem "nemohla" brečet. Pak jsem to v sobě nějak potlačovala, aby mě syn neviděl brečet, téma smrt je u nás velké téma...a nezapomenu, kdy se to prorvalo ven opravdově a naplno...o 4měs později, v den mých narozenin to bolelo neskutečně. Babočka byla první, vždy první, kdo už před sedmou ráno psal přání...a najednou nenapsala. Ten den to šlo ven s neskutečnou silou.
    Pasáž o dědečkových propadech do vzpomínek je velmi silná. Paměť je záhadná. Moje babička má 93let, nepamatuje si, co bylo včera, ale dodnes odvypráví zážitky, když byl můj taťka malý a bydleli na zámku.
    Hodně sil na vzpomínky (i na facky).
    Objímám, Magda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že to na mě bude taky tak postupně dopadat. Při těch nejobyčejnějších činnostech, ze kterých se dědeček uměl tak radovat. Sil bude potřeba, hodně. Děkuji:-*. P.

      Vymazat
  4. Musel to být velice hodný a čistý člověk. Myslím na Vás. M

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to byl. Je. Někde♥. "Na adrese zatím neznámé..." Děkuji. P.

      Vymazat
  5. A už zase brečím, Petruško! Toto už je nenávratně pryč......je mi nesmírně smutno....po tátovi, po malé Petrušce......to byla moc krásná doba...…..máma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mami, ještě se toho nabrečíme a nabrečíme... Až budeme dělat marmeládu... Až budeme péct perníčky... Však to brečení máme obě taky po něm♥. A neboj, zase bude krásná doba♥. P.

      Vymazat
  6. Krásná slova milá Petruško....moc krásná. Jsem si jistá, že ten malý kluk míří přímo do nebe...a je mu tam nahoře moc dobře. Ale taky vím, jak těžké je se s tím vyrovnat. Na jednom parte jsem nedávno četla...."Nic z toho dobrého a krásného, cos učinil, se neztratí. Vše zůstane." Pomáhá mi to, aby to tolik nebolelo. Objímám. Míša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě, mu už dobře je, o tom nepochybuju. To spíš nás čeká ještě hodně chvil, aby se ta ztráta trochu obrousila, a bolest nebyla tak ostrá... Děkuju moc, milá Míšo. P.

      Vymazat
  7. Zase jsi mě rozbrečela.......krásná vzpomínka na milovaného dědečka.....mého tatínka.......Máma

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!