Staré zrcadlo od popelnic. Někdo se ho zbavil, a u kontajnerů ho našla kamarádka. Ona už mě zná, a tak když objeví nějaký dřevěný kousek, pravidelně mi posílá popelnicové fotky. Tohle zrcadlo se zalíbilo přímo jí, tedy mě poprosila, abych jí ho pomalovala. Už zdobí chodbu jejich nového domku. (Ještě musíme zalakovat, proto zatím chybí skleněná plocha.) A ten výhled na cihlový kostel, ach!

Tak už máme s Tomem dohromady posledního prarodiče. Mého dědu, o kterého jsme se o víkendu starali, aby mamka mohla načerpat síly v přírodě. Je šikovný, ledasco zvládá sám, a za každou dobrotu, kterou mu člověk přichystá, je nesmírně vděčný. Když jsem byla malá, chystával dobroty on mně. Chlebové vojáčky a kakao. Cyklus života... S mužovým dědou se rozloučíme tento týden. Počkal si na své devadesáté narozeniny, a pár dnů nato odešel. Večer jsme se u něho sešli skoro celá rodina a v noci... Věřím, že už není vězněm svého těla, jako tomu posledních pár let bylo. Smuteční kytice na rozloučenou...