Mega průšvihy... Přežito... Období vstřebávání... Odkrouceno... Období hrdinských činů... Splněno... Tak teď přijde ta odměna! Uzavírá se roční cyklus, během kterého jsem měla příležitost postavit se tváří v tvář svým největším strašákům. Jsem na sebe pyšná. Ustála jsem to. Se ctí, si myslím... Slušněji to vyjádřit nemůžu, ale někdo prostě to hovno našlápnout musí, aby bylo štěstí... A taky posloužit jako větrolam. Nedovolit, aby pokračoval proud toho, co by dál proudit nemělo... A největší odvahu chce stejně zbourat zdi, které jsem si vystavěli sami ve své hlavě, že?
Symbolicky si konečně můžu odškrtnou i zakázky, které jsem před sebou valila od dubna jako kámen, a ne a ne je z různých důvodů splnit. Přitom taková hezká zadání... No nic, tak i pracovně s čistým štítem! Hop do dalších dnů...
Poslední dva víkendy byly krásné. Na svatbě, v lese, na horách... Na Starých Hamrech. Na Hostýnku. Na Pardusu...
Ornitologický rám ze staré okenice na přání je hotov. (Což teda není jedna z těch oněch půl roku trvajících zakázek.) Já mám vždycky takovou radost, když se ze starého žďorbu stane nový krásný jedinečný kousek...
Na Pardusu to miluju. Musí tam proudit nějaké super pozitivní energie, protože se nahoře vždycky cítím lehce, krásně, šťastně. Vzpomínám si, že když jsme tam byli naposledy, byl první jarní den (ne letošní), a potkali jsme průvod krojovaných s Moranou. A teď jsme tam byli pro změnu o podzimní rovnodennosti. Rusavské kotáry tam máte jako na dlani, a všude kolem jalovcové stráně. (A na večeři byly bedly!)
Tuhle jsem si fakt zasloužila. Podzime, vítej!
Měla na Starých Hamrech stejnou sukni jako já...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář!