Nevytvářet protitlak

pondělí 20. května 2019
Když se víří svět, události se na nás ženou, nakonec je nejlepší nevytvářet protitlak, a nechat je jen lehce klouzat kolem. Emoce přijmout, prožít, zbytečně se v nich nebabrat, a nezabředávat do něčeho, kam by člověk zabřednout nechtěl. Nečekaně jsem odjela na víkend k mámě. S babičkou je to špatné, leží v nemocnici. Uzlíček, celý bolavý, bezmocný, a stejně umí zasáhnout jedním jediným slovem, které s těžkostmi vysloví. Taková je naše babi, celý život byla. Náročný člověk. Hodně jsem se toho od ní naučila, i když asi jinak, než bych si přála...

Osiřeli jsme v domě, já, mamka a děda. Trochu provinile, vnímající, jak se tu pročistil vzduch, s obrovskou lítostí, jak moc babi musí trpět, s obavami o její život, a s ještě větším strachem, že v tomto stavu, nemohoucí, trpící, ovšem stále "svá", tedy šípy střílející, bude setrvávat dalších několik let. Moc dobré vyhlídky nejsou...

Nevím, jestli babi takhle potemněla, když jí zemřela v osmi letech máma, nebo je to prostě její osobností, ale to, v jakém je teď stavu, si přivodila sama, a nikdo mi to nevymluví. Rozložila samu sebe zevnitř. Ona je dokonalým příkladem toho, jak černo v hlavě ovládne a zaplaví i tělo. Stejně jako válčila sama se sebou, válčila i s celým světem. A my, kolem ní, ji přesto stále máme rádi, i když je to někdy sakra těžké, nenechat zastřít prostý soucit s trpící bytostí nánosem negativity, který je s touto ženou provázán. 

Taky je mi dost líto dědy. On je hodně věřící, a já jsem si jistá, že očistec už má za sebou. Není laskavějšího člověka, protože jiný muž by tohle soužití nevydržel. Když to napíšu hodně nepěkně a netaktně, vlastně se nechal zotročit. Už několik dnů v kuse jen spí. Nají se, a jde si lehnout. Babička ho dost trápila. Ne jen tím, že kolem ní musel neustále běhat, ale i psychicky, tak jak to umí jen ona. A stejně za ní smutní, a moc se mu stýská... "Evinka moje". Dnes je mu 85 let. Zdědila jsem po něm levé rameno níže než pravé, plačtivost, a taky vzácnou schopnost upřímně se radovat z maličkostí. Nikdo nemá větší radost než děda, když se dívá proti sluníčku do právě zavařené marmelády nebo na mísu upečených perníčků... 

Mísí se ve mně smutek, když vzpomínám na babičku, která se mě měla ráda, dávala to najevo v rámci svých možností, tak jak to uměla a dokázala. Vím to, protože jsem se naučila její projevy lásky rozpoznávat. Mísí se ve mně bezmoc, která přichází, když někomu nemůžete nijak pomoct. Mísí se ve mně trpkost, když si přejíždím pomyslné jizvičky po trnech, které mi zapíchla pod kůži, protože tohle prostě bylo její součástí, protože to prostě jinak neumí... 

Nechat to plynout. Nevzpouzet se. Život rozhodne sám, bez ohledu na to, co chceme, co si přejeme, co očekáváme...


12 komentářů:

  1. Snažím se vcítit do dětství s takovou babičkou... Je to těžké, ty moje byly typicky babičkovské, se srdcem na dlani obloženém palačinkami, pohádkovými knížkami, povídáním při soumraku.. ale každý člověk v našem životě nám něco přináší.. z nějakého důvodu tě mělo,Peti, formovat právě tohle.... Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I moje babička byla palačinková a pohádková. Jako malinká jsem to vůbec nevnímala, měla jsem s nimi krásné dětství. Až když jsem dospívala, začala jsem vnímat to "ale". Myslím, že k nám vnoučatům si dokázala najít cestu laskavosti vůbec nejvíc. Je mi to všechno strašně líto, mám ji prostě ráda, a není lehké ji vidět se trápit... P.

      Vymazat
  2. Milá Peťo, moc Ti fandím.
    Milá Leni,
    Moc moc zdraví Dáša.

    OdpovědětVymazat
  3. mALI SME TO S BABI TAK ISTO AKO TY...MÁM JEJ FOTKU NA BLOGU...DO POSLEDNÝCH CHVÍĽ STRIEĽALA JEDOVATÉ šÍPY, Až NA SMRTEĽNEJ POSTELI ASPOŇ ZMIERILA BRATOV, MôJHO MUžA A JEHO BRATA, KTORÝCH ROZOšTVALA A NENÁPADNE NAZNAčILA žADOSŤ O ODPUSTENIE...
    ZDÁ SA MI, žE JE TO MAMA TVOJHO OTCA?
    kRÁSNY OBRÁZOK A SLOVÁ K PREDKOM....MÁM TO AKO TY, NEUSTÁLE SOM VERILA V DOBRÉ, MODLILA SA K BOHU A ZMIEROVALA SYNA S MATKOU, I NAPRIEK JEJ POSTOJU KU MNE A K MOJIM DEŤOM, JEJ VNUKOM...
    POHLÁDZAM...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali, je to maminka mojí maminky, prarodiče z druhé strany bohužel už oba odešli. Je to smutné a těžké, a patří to k životu, a vždycky bude... Děkuju, Alenko, za pohlazení. P.

      Vymazat
  4. Peti 💓, máme toho tolik společného, více než teď když jsem máma, se dokáži vcítit a pochopit chování mojí babičky a mámi co jim chybělo a chybí, a co chybí i mě. Je těžké si to nebrat osobně, ale pracuji na sobě, protože za pocity a emoce druhých nemůžeme s tím si musí poprat sami. Umíš to tak krásně popsat 💓.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, naučit se nebrat si věci osobně, a za těmi jedovatými šípy najít zraněného nešťastného člověka dost pomáhá. Dá se to pak otočit, odrazit, a neposílat šípy dál... Děkuju! P.

      Vymazat
  5. Odpovědi
    1. Děkuji, Leni, ačkoliv bych raději psala o veselejších věcech... P.

      Vymazat
  6. Milá Peti, je to tak jak to píšeš na konci..nechat plynout a život rozhodne sám...před měsícem mi umřel dědeček...znám ten pocit bezmoci...a pak když už to vypadalo nadějně, odešel...a nikdo mi nevymluví,že to tak chtěl, vybral si raději tuto cestu,než zůstat možná na pořád ležák...uklidňuje mě jen to,že měl úžasný život, tak jako úžasný byl on sám. Byl to velmi okouzlující, chytrý, veselý a inspirující muž. V srpnu by oslavil 94let...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 94 let je nádherný věk! Zjišťuju, že je to tak, jak píšeš. Když odejde někdo, kdo žil krásný a naplněný život, ten smutek je obrovský, ale vzpomínání je pak tak nějak snazší a méně lítostivé. Situace, která u nás teď trvá, je v tomto ohledu o dost těžší... Děkuju moc za vzkaz. P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!