Mně se dneska nechce nikam chvátat. Vytvořila jsem si svou bublinu klidu a nestresování, průšvih ovšem je, když z ní musím, jakože občas prostě musím, vylézt do systému. Ztracím odolnost... Došla jsem k závěru, že nejsem člověk stvořený k praktickému životu. (Zato jsem královna silně alibistických prohlášení, cha cha...) Umím lapat krásu chvilek, fotit luční koníky a vázat kytice. Umím vdechovat vůni baziliky, počítat zlaté hvězdy na jejím stropě, umím srkat doušky lahodného čaje a hřát si tvář v poledním slunci, umím z toho všeho potom "uvařit" obraz i domácí pohodu. Umím být sakra šťastná. Co ale fakt neumím, je počítat peníze, hlídat rozpočet, řadit faktury, zorganizovat si předobjednávky, skloubit termíny... Teda, já to pochopitelně umím, ale obraz ani domácí štěstí z toho prostě "neuvařím". A zrovna teď se mi chce stopnout počítání a plánování, a připomenout si všechny idylické okamžiky září a října... A že jich bylo. A modrých, k tomu všemu! Chci je přivolat a prožít znova... Jak jsem nedávno fňukala, že přes krásné počasí cítím ve vzduchu blížící se zimu, smíření se dostavilo, a ve mně se konečně rozprostřel takový ten pocit útulna, když jste doma v teple, louskáte ořechy, pečete perníčky, motáte dušičkové věnce, v záři svíček, v dobré společnosti... Možná i díky tomu, že jsem si konečně objednala opravdu krásný kabát, a tak třeba nezmrznu... Teď jen aby mi ještě dobře padnul. Hubnout do zimního kabátu je docela nepraktické. (Jak já jsem poslední týdny zase zlenivěla...) Podzime, vítej, babí léto, děkuji za všechno!
Září jsme zahájili na Myslíku... Tenhle víkend se rozhodně zapíše do "zlatého fondu" letošního roku. Chaloupka jako vystřižená ze Žítkovských bohyní. Uprostřed hor. Hrad na Hukvaldech jako na dlani. Louky, mlha, skládání dřeva, spousta, spousta smíchu a náhodně a velmi souladně seskládaná skupina lidí. Poznat někoho nového, o kom hned víte, že je "váš", paráda...
Kamarádka Míša má naprosto stejný vkus jako já. A stejnou potřebu estetična. A tak i když je na chaloupce čeká ještě spousta, spousta práce, guláš jsme jedli z modrobílých talířů nakoupených různě po bazarech, a čaj pily ze stejně půvabných hrnků... Mimochodem, hrnec guláše, dřevěný stůl na zápraží, vlněné ponožky, nejlepší hostina pod širým nebem!
Po horkém létě bylo úlevné zažít si i chvilku chladu. Vůbec nám nevadil déšť bubnující do stěn stanu. A i když domácí litovali, že ranní mlha překryla výhledy, já jsem si brouzdání "rozlitým mlékem" užila...
Tohle zátiší dokonale naplňuje mou představu útulného domova... Modrá, bílá, dřeva, trocha toho starého žďorbu a luční kytice...
A pak přišla Kréta... Ach, Kréta...
Na moře, vlny, na to zvláštní světlo, na to jen tak nezapomenu... Ach...
Občas se setkávám s tím, že někteří nejezdí na dovolené, protože je jim líto utratit tolik peněz za pár dnů. Jo, jsou to starosti, nejdřív našetřit, a potom ještě dohánět rozpočet, nedokážu si ale představit lépe investované finance. Určitě se dá cestovat i mnohem levněji, ale to my moc neumíme, nejsme takoví ti batůžkoví dobrodruzi, bohužel... A někdo zase nelítá, protože to není eko. No, není... A já si klidně odepřu tuny kosmetiky a oblečení a budu si hlídat, co kde a od koho kupuju a budu doma co nejvíc chodit pěšky, ale sebrat se a vypadnou mimo všední dny, to by měl podle mě prostě občas udělat každý. Změnit úhel pohledu, nadechnout se jiného vzduchu... Uvolnění, výskok, jedno velké jupí! Jen co to půjde, začnu škudlit na další cestu...
Milujeme moře a potápění, dokážeme strávit spoustu, spoustu času ve vodě... (Tohle je tak skvělé foto!)
Nedivila bych se, kdyby se naše potomstvo narodilo se žábrami... Evoluce je evoluce...
Bouřkové naušnice. Bouřka na horách nám překazila výlet (naštěstí ne pak cestu domů), tak jsem si ji koupila na památku uschovanou v této kráse. Nosím je tak ráda...
A bouřkovou kytku mám na památku aspoň na fotce...
I v ráji jsme letos byli...
Inspirace v ponávratové tvorbě je myslím očividná... Všechny odstíny moře. S některými obrazy se mi loučí obtížněji než s jinými, a tak to osud zařídil tak, aby moje "hvězdy" přišly k tak sympatickým lidem, kterým je nedokážu odepřít. Tento putoval k Renči, se kterou jsem se seznámila na Myslíku při skládání dřeva. Kdo jiný by měl mít obraz v rámu ze starých dřevěných prken...
Po návratu mi udělal radost věncový workshop, a hlavně že zbyl přesně takový materiál, abych si mohla umotat takovýto věnec. Přiznávám, schovávala jsem si tuto kombinaci na advent, a vážně jsem to chtěla vydržet... Když ale šikovné aranžérky ladily do červena a přírodna, a mně zbyla hromádka hortenzií a bělotrnu, vůle a odhodlání šlo stranou... Adventní už jen doplním o puntíkaté ořechy a bílé křemínky z krétské pláže...
A poslední víkend mi pořád leží v hlavě i srdci. Určitě mi ho někdo seslal, abych se mohla naplno rozloučit s sluncem, a připravit se na tmavou část roku... A uvázat si tuhle překrásnou modrobílou kytici...
Když jsem byla v Holešově naposledy, na tento výjev jsem koukala několik minut s otevřenou pusou. Jenže jsem zapomněla foťák, což mě fakt nesmírně mrzelo... A ona tam na mě ta krása celý měsíc počkala!
Potvůrka jedna uprskaná. Já si stejně myslím, že má Matylda doma schovanou nějakou mini vúdú panenku, a když někam odjedeme, tak ji vytáhne, a řídí skrze ni zvířátka v našem okolí... Jak jinak mi vysvětlíte, že nás v moři pokaždé doprovází a oždibává nějaká ryba, že mi tahle veverka nadávala úplně stejně jako Maty každé ráno, a že nás celou cestu při včerejší procházce obletovala světluška.
Jsme se spolu opalovaly. Já jsem si ji navíc vyfotila. Ona mě teda ne...
Na tiscích je fajn, že se s vámi o ně můžu podělit, a přitom si je sama pověsit. V miniverzi jsou už v naší kuchyňské galerii, ale určitě si je někam aplikuju i ve větším formátu. Těmto prostě neodolám... A co vy a Maruška a Andělka?
Tak, a teď mi řekněte, není život opravdu nádherný a plný zázraků, když si člověk vyselektuje jen to úžasné, co ho potkalo?
Zrovna dneska jsem na to myslela,jak je možné,že když byli kluci malí, uměla jsem zpomalit, vypnout a dnes mi to nějak nejde,i když se snažím... Něco zvnějšku mě pořád někam tlačí,kam ani nechci... Za mne jsou Maruška s Andělkou best off. Barva i motiv. Jen pořád dumám,kam bych je doma dala,mám zdi dost plné...asi vedle Kočičkové a Jeřabinky,kdybych šoupla hřebíkama...:-) Ivča
OdpovědětVymazatIvčo, naprosto chápu, taky mám nedostatek zdí...:-) Nech to uležet, a když Tě budou brát za srdce i pak, tak prostě šoupni těmi hřebíky...:-) Jo, to tlačení zvnějšku je někdy dost nepříjemné. A ty nechápavé pohledy uspěchaných unavených lidí, když pomalu a s úsměvem procházím kolem, mě těší i rozesmutňují zároveň... A nejvíc mě rozesmutní, když se přistihnu, že chvátám s nimi... P.
VymazatAch Peti, tolik nádhery, mé srdéčko jásá :-)
OdpovědětVymazatDěkuju, Blani:-* P.
Vymazat