"Když využijete každou vhodnou příležitost projít se bosi v trávě nebo po jiném přírodním povrchu, stanou se zázračné věci. Máte najednou pocit, že jste se zemí více propojeni, že vaše kroky nevedou po ní, ale s ní, že vaše nohy už tolik neubližují, nemačkají, nedusají, neničí. Narovnáte záda, bolesti hlavy se postupně zmírní, až zmizí docela. Země vás nabíjí nějakou pradávnou silou, která může volně stoupat skrze vaše chodidla a zahání bolest, smutek, únavu i stres. Každým krokem ohmatáváte zem, cítíte všechna stébla, větévky, kamínky, jehličí... Jsme přece pořád jenom zvířata, která se naučila dělat věci, jež nás od matičky země nakonec odvedly." (ZDE původní text.)
Já sice bosky moc nechodím, ale zase vážu květiny. A myslím, že mě aranžování divokých květin tolik nabíjí energií ze stejného důvodu, jako když se holými chodidly dotýkáte země. Jsem v kontaktu přímo se zemí, její živou energií, a dostanu se na místa, kam bych se normálně nevydala. Sbírám, vážu, vnímám vůni i pach rostlin, občas zajdu do vysoké trávy, občas najdu úplně nová zákoutí, kolem kterých bych jinak jen tak bez povšimnutí prošla. Potřísněná rosou, s vlasy rozpálenými od slunce, se stávám součástí toho všeho. Zažili jste někdy něco tak přesahujícího? Asi neumím úplně přesně vyjádřit, jaký je to pocit, když jakoby srostete s místem, a najednou ho vidíte optikou čmeláka, myši, nebo bažanta. Je to úplně jiná dimenze bytí, když přestanete nadřazeně dupat rychlými kroky v těžkých botách bez zájmu o okolí...
Musím přiznat, že jsem to v květnu prostě přepískla s prací. Po dlouhé době na mě dosedly občasné úzkosti a svírání kolem žaludku. Proto jsem řekla důrazné "STOP", a rychle najela na volnější režim. Nesmírně se mi líbil loňský Lucčin prázdninový projekt, kdy celý červenec a srpen každý den uvázala jeden věnec či věneček. Naordinovala jsem si na červen podobnou květinovou terapii, abych si dopřála svůj čas venku v přírodě, a uvázala jeden pugét. Pro sebe, pro někoho, jen tak... Pro tu chvíli, kdy není potřeba dělat nic jiného, než vypnout hlavu, vnímat krásu kolem sebe a přijímat sílu z rostlin...
1. Modré bodláky vykvetly jen a jen pro mě k narozeninám... U řeky, v místě, kam v horkých dnech po práci rádi "utíkáme" z města. Zchladit se v čisté horské řece. Oregano a máta ještě nekvetly, to asi až příště, ale tahle modrá nádhera mě dokonale rozradostnila.
2. Holešovská kytice pro kadeřnici Marťu, která přesně ví, jak a co udělat, aby to vypadalo, že takhle medové vlasy mám od pána Boha, a černé řasy taktéž... Dopřát si narozeninovou "kompletní údržbu" byl moc fajn nápad...
3. Letos je opravdu velké sucho. Na oblíbené stezce pod Želkovem nevykvetl ani jeden vlčí mák. Ale tak co, zase jsem našla shluky nádherné vínově červené trávy, kterou jsem natrhala místo očekávaných minimakoviček. To je metafora, co? Vždycky je na výběr, jestli fňukat, že nejsou makovičky, nebo se radovat, že jste našli travinu, kterou jste nikdy před tím neviděli... Kytice pro babi Annu na hrob, měla by za pár dní 81...
4. Vlastně celý den byl květinový. Inovovaly jsme s kamarádkou lněné šaty s nádherným květovaným vzorem, aby mi ještě lépe seděly, a pak mi přišel balíček od Barči s dokonalým batůžkem z květinové látky, kterou jsem vyhrála v soutěži s Šití nití. K živým květinám jsem se dostala až úplně v podvečer, a protože jsem nechtěla hned tak záhy přerušit květinové předsevzetí, vyrazila jsem za město. Kéž bych se dokopala častěji! To se to pak spalo.
5. Docela všední, obyčejný den... Jestli nic, tak právě tato písnička se mi zaryla díky televiznímu filmu Dukla 61 do mozku. Ono mě to koneckonců oslovilo celé... A tak jsem si na přehrávači zmáčkla takové to tlačítko, co vám písničku hraje pořád dokola, a u toho si motala letní věnec na lodžii. A byl to velmi poetický, ač docela všední, obyčejný podvečer...
6. Pro susedu, ze sídlištních zdrojů. Jako poděkování za minimakovičky, které mi přivezla o víkendu. U nich máky vykvetly, bezva! Do našeho paneláku už totiž taháme chrostí dvě! A já si myslím, že je otázka času, kdy se k nám přidají další. Takové aranžovací sedánky v bývalé kočárkárně, hmm...
7. Obilíčko - stříháníčko na sušeníčko. Pardon. Bylo fakt horko, a já jsem si samozřejmě nevzala nic na hlavu...
8. Dnes jsem kytku dostala. Dokonce dvě. Jednu od tchána ze zahrady, druhou od neteře z bylinek do kuchyně. To jsou pugéty dle mého gusta!♥
9. Kytice na stole, celý večer sama doma, nikdo, komu bych pugét věnovala... A když mně se tak chtělo po dešti ven, brouzdat se bosky mokrou trávou a stírat vodu z vlhkých listů... Za doprovodu kvákání žab jsem si u rybníka uvázala květinovou korunu, na chvíli zapomněla, že hned za stromy jsou domy a silnice, a připadala si jako hastrmanova nevěsta. Kéž by byly věnce z živých květin běžnou součástí outfitů... Připadala jsem si tak krásně! Může se to vůbec říkat? Jo, teď, právě teď se sama sobě moc líbím...
10. Za bouře trhaná. Jeli jsme se zchladit do řeky, ale po pár tempech nás vyhnaly hromy, blesky... Déšť byl fajn, chtělo se mi jen tak moknout, ale ty světelné efekty všude kolem budily respekt... Což mi ovšem nezabránilo v tom, abych po cestě do auta aspoň něco nenaškubala. Měla jsem pravdu, od minule už rozkvetlo oregáno!
11. Podvečerní procházková. Přiznávám, jenom taková rychlovka, aby se neřeklo. Že by na mě padla motací krize? Asi že terapie funguje! Líbí se mi ale, že mám každý den "důvod" vyběhnout aspoň na chvíli ven, hlava se zklidnila. Rozhodně budu pokračovat... Mimochodem, to černé pivo jsme si dali na místě, kterému se říká Černá zem, nebo také Bezručova vyhlídka...
12. Tak jo, jednou to asi přijít muselo... Nestihla jsem ani utrhnout lísteček, natož nějaké dva přivázat k sobě. V dietě se tomu říká kontrastní den, že?
13. Aby se květinová abstinence neopakovala zase, vyrazila jsem hned ráno, než jsem se pustila do práce. Celou dobu nade mnou kroužily šedivé těžké mraky, ale ačkoliv jsem se opravdu snažila, a procházení protahovala, jak se dalo, nezmokla jsem... (Přiznávám se, pár kvítků jsem utrhla v arboretu, kde se to nesmí! Tak moc jsem se bála, klepaly se mi ruce, bušilo srdce, že jsem víc než dva trsy nezvládla. A to jsem stříhala šetrně, od kraje, a nikde nebyla ani noha... Já bych prostě nemohla páchat zločiny.)
14. Starý dům, stará krásná zahrada... Já to miluju. Zalovíte ve stodole a vytáhnete třeba takovýhle smaltovaný kakoč. Oběhnete zahradu, a máte za čtvrt hodiny nádhernou kytici. Oprýskané zdi, prkenné podlahy, dokonalé kulisy! A momentálně je přilehlá stodola mým židličkovým ateliérem... Kamarádka ví, jak mě navyknout, abych za nimi jednou jezdila často na návštěvu... (Samozřejmě že jsem zabloudila. Můj řidičský "instinkt" je neúprosný. Můžu-li, odbočím špatně. I na rovné dálnici se umím ztratit... Ale tak co, trasu mám vyjetou, takže příště už bez zajížďky do Těšína, do Třince, do Hnojníka...)
15. Asi to má nějakou úměru, že když pracuji přímo s papírem, nemám potřebu uchylovat se ke květinám. Ačkoliv jsem ostatní dny třeba neměla důvod kytici vázat, vždy jsem se na svou květinovou chvilku vyloženě těšila. Na to, že vyrazím ven, pochodím v trávě, podívám se, co kde kvete, překontroluju to své "sídlištní zahradnictví". To ovšem neplatí ve dny, kdy tvořím obraz. Dotýkání se papíru funguje úplně stejně energizujícím efektem jako dotyk s rostlinami. 12. června jsem finišovala s Ptačí mandalou, dnes s rodinným obrazem pro Lochtu. Tudíž žádná kytice. Třeba zítra zvládnu dvě?
16. Dvě? Ani jednu, ach... Ale asi bych se měla občas věnovat i lidem, ne jen květinám... Slavnosti v Řepištích!
17. A dnes už byl květinový absťák takový, že ač jsme přišli pozdě na oslavu, musela jsem si aspoň hodinu květinového pochodování dopřát... Pro Tomovu maminku k narozeninám. (Lípy tak omamně voní! A plané růže vypadají nádherně i odkvetlé...)
18. Pro paní Majku, jednu z mých nejvěrnějších zákaznic. V barvách Ptačí mandaly, kterou si přijela vyzvednout. Ona mi totiž pokaždé přiveze nějaký úžasný dárek pro radost, tak jsem ji taky chtěla potěšit. Podařilo se!
19. "Moje srdce trpí, že nevykvetly chrpy." pofňukávala jsem si od začátku června, kdy jsem zjistila, že mé oblíbené chrpové pole letos nejspíš nepokvete. Prošla jsem kolem něho snad osmkrát, a vždy jsem si povzdechla, že teda nic... Až jsem náhodou jela o víkendu autobusem kolem pole, které je jen kousínek od toho "mého". Takřka za rohem. A co byste řekli? Se spoustou modrých krasavic... Jak často si blokujeme přístup k radosti svým ustrnulým pohledem na věc? Stačilo by si rozšířit obzory, popojít pár kroků, nahlédnou za roh, a zjistili bychom, že štěstí je všude kolem. Jenom nezabřednou do stereotypu...
20. Poslední jarní. Teda dle astronomického kalendáře. Jinak už je léto nejmíň měsíc a půl...
21. Slunovratová. Dar slunci "odevzdán", při trhání květin a obilí na sušení jsem se nechala řádně sežehnout. Vítej, léto!
22. - 24. Strážnice 2018. Květiny bohužel žádné. Při cestě domů jsem očima otrhala všechny příkopy, ale neměla jsem to srdce unavené spolucestující otravovat zastávkami v poli. Ač jsem se těšila na květiny z jiných končin...
25. Vyfasovala jsem na pár dní "parťáka" na procházky, takže sbírám "v letu" za funícím buldozerkem. Francouzské buldočky si člověk musí bezpodmínečně zamilovat, a nepřemýšlet, kde sakra udělali šlechtitelé chybu...
26. Učím se netlačit na pilu. Neúspěch nevidět jako konec světa (ach, to ego). A ne každou situaci hned jako neúspěch vyhodnocovat. Přiznávám, že mě zklamalo, že mi nevyšly únorové a březnové workshopy, a když ani valentýnské kytice nešly na odbyt. Nechala jsem se zbytečně ranit. A pak se rozhodla, že se tím trápit nebudu, a že si květiny budu nadále užívat především jako relax a radost. A jen co jsem si tohle slíbila, přišla nabídka na krásný soukromý workshop, který se parádně povedl, a potom i pár objednávek ekovazeb. Třeba na tuto, pro budoucí pančitelku první třídy... (A než jsem vás stihla začít lákat na květinový workshop na levandulové farmě, je obsazeno...♥)
27. Pro Miladu. Jsem vděčná, že mohu žít život pestrý stejně jako je tato kytice. A stejně tak český... A chci, aby to tak zůstalo. Snažím se pochopit, že jsou lidé, pro které svoboda není důležitá. Nepotřebují ji, děsí se jí. Vyhovuje jim, když jim život někdo linkuje. Dobrovolně jsou ovcemi, pro plný břich a zdánlivé bezpečí. Děkuju, že mám v životě převážně lidi takové, kteří se nebojí si žít po svém. Podle jakýchsi pseudošablon jsou možná "divní", podle mě ale báječně sví a originální. Jsou mojí pestrou lidskou kyticí. I já, i tyto svébytné bytosti, bychom tam stály taky... S pocitem křivdy a bezmoci. Před soudem ovcí... V nesvobodné době, plné "teroru s lidskou tváří". Fotka je rozmazaná, protože i nebe se rozplakalo nad tím, co že se to vlastně děje... P.S.: K svačině jsem si dala třešně, protože to ovoce za to nemůže...
28. - 29. Nestíhám, nestačím...
30. Lízátkovými pugétky pro dcerky našich dnešních hostitelů uzavírám červnovou květinovou terapii. Jímá mě trochu nostalgie, že už je vážně konec června. Dětem sice začaly prázdniny, a nás všechny čekají dva krásné letní měsíce, pro mě ale končí to nejpůvabnější čtvrtletí roku... Dubne, květne, červne, tak zase za rok... Budu se těšit...
A tímto příspěvkem se s vámi na pár dní loučím. Neb příroda, žádný internet a hlavně, dovolenááááá! Brzy napočtenou! ♥
6. Pro susedu, ze sídlištních zdrojů. Jako poděkování za minimakovičky, které mi přivezla o víkendu. U nich máky vykvetly, bezva! Do našeho paneláku už totiž taháme chrostí dvě! A já si myslím, že je otázka času, kdy se k nám přidají další. Takové aranžovací sedánky v bývalé kočárkárně, hmm...
7. Obilíčko - stříháníčko na sušeníčko. Pardon. Bylo fakt horko, a já jsem si samozřejmě nevzala nic na hlavu...
8. Dnes jsem kytku dostala. Dokonce dvě. Jednu od tchána ze zahrady, druhou od neteře z bylinek do kuchyně. To jsou pugéty dle mého gusta!♥
9. Kytice na stole, celý večer sama doma, nikdo, komu bych pugét věnovala... A když mně se tak chtělo po dešti ven, brouzdat se bosky mokrou trávou a stírat vodu z vlhkých listů... Za doprovodu kvákání žab jsem si u rybníka uvázala květinovou korunu, na chvíli zapomněla, že hned za stromy jsou domy a silnice, a připadala si jako hastrmanova nevěsta. Kéž by byly věnce z živých květin běžnou součástí outfitů... Připadala jsem si tak krásně! Může se to vůbec říkat? Jo, teď, právě teď se sama sobě moc líbím...
10. Za bouře trhaná. Jeli jsme se zchladit do řeky, ale po pár tempech nás vyhnaly hromy, blesky... Déšť byl fajn, chtělo se mi jen tak moknout, ale ty světelné efekty všude kolem budily respekt... Což mi ovšem nezabránilo v tom, abych po cestě do auta aspoň něco nenaškubala. Měla jsem pravdu, od minule už rozkvetlo oregáno!
11. Podvečerní procházková. Přiznávám, jenom taková rychlovka, aby se neřeklo. Že by na mě padla motací krize? Asi že terapie funguje! Líbí se mi ale, že mám každý den "důvod" vyběhnout aspoň na chvíli ven, hlava se zklidnila. Rozhodně budu pokračovat... Mimochodem, to černé pivo jsme si dali na místě, kterému se říká Černá zem, nebo také Bezručova vyhlídka...
12. Tak jo, jednou to asi přijít muselo... Nestihla jsem ani utrhnout lísteček, natož nějaké dva přivázat k sobě. V dietě se tomu říká kontrastní den, že?
13. Aby se květinová abstinence neopakovala zase, vyrazila jsem hned ráno, než jsem se pustila do práce. Celou dobu nade mnou kroužily šedivé těžké mraky, ale ačkoliv jsem se opravdu snažila, a procházení protahovala, jak se dalo, nezmokla jsem... (Přiznávám se, pár kvítků jsem utrhla v arboretu, kde se to nesmí! Tak moc jsem se bála, klepaly se mi ruce, bušilo srdce, že jsem víc než dva trsy nezvládla. A to jsem stříhala šetrně, od kraje, a nikde nebyla ani noha... Já bych prostě nemohla páchat zločiny.)
14. Starý dům, stará krásná zahrada... Já to miluju. Zalovíte ve stodole a vytáhnete třeba takovýhle smaltovaný kakoč. Oběhnete zahradu, a máte za čtvrt hodiny nádhernou kytici. Oprýskané zdi, prkenné podlahy, dokonalé kulisy! A momentálně je přilehlá stodola mým židličkovým ateliérem... Kamarádka ví, jak mě navyknout, abych za nimi jednou jezdila často na návštěvu... (Samozřejmě že jsem zabloudila. Můj řidičský "instinkt" je neúprosný. Můžu-li, odbočím špatně. I na rovné dálnici se umím ztratit... Ale tak co, trasu mám vyjetou, takže příště už bez zajížďky do Těšína, do Třince, do Hnojníka...)
15. Asi to má nějakou úměru, že když pracuji přímo s papírem, nemám potřebu uchylovat se ke květinám. Ačkoliv jsem ostatní dny třeba neměla důvod kytici vázat, vždy jsem se na svou květinovou chvilku vyloženě těšila. Na to, že vyrazím ven, pochodím v trávě, podívám se, co kde kvete, překontroluju to své "sídlištní zahradnictví". To ovšem neplatí ve dny, kdy tvořím obraz. Dotýkání se papíru funguje úplně stejně energizujícím efektem jako dotyk s rostlinami. 12. června jsem finišovala s Ptačí mandalou, dnes s rodinným obrazem pro Lochtu. Tudíž žádná kytice. Třeba zítra zvládnu dvě?
16. Dvě? Ani jednu, ach... Ale asi bych se měla občas věnovat i lidem, ne jen květinám... Slavnosti v Řepištích!
17. A dnes už byl květinový absťák takový, že ač jsme přišli pozdě na oslavu, musela jsem si aspoň hodinu květinového pochodování dopřát... Pro Tomovu maminku k narozeninám. (Lípy tak omamně voní! A plané růže vypadají nádherně i odkvetlé...)
18. Pro paní Majku, jednu z mých nejvěrnějších zákaznic. V barvách Ptačí mandaly, kterou si přijela vyzvednout. Ona mi totiž pokaždé přiveze nějaký úžasný dárek pro radost, tak jsem ji taky chtěla potěšit. Podařilo se!
19. "Moje srdce trpí, že nevykvetly chrpy." pofňukávala jsem si od začátku června, kdy jsem zjistila, že mé oblíbené chrpové pole letos nejspíš nepokvete. Prošla jsem kolem něho snad osmkrát, a vždy jsem si povzdechla, že teda nic... Až jsem náhodou jela o víkendu autobusem kolem pole, které je jen kousínek od toho "mého". Takřka za rohem. A co byste řekli? Se spoustou modrých krasavic... Jak často si blokujeme přístup k radosti svým ustrnulým pohledem na věc? Stačilo by si rozšířit obzory, popojít pár kroků, nahlédnou za roh, a zjistili bychom, že štěstí je všude kolem. Jenom nezabřednou do stereotypu...
20. Poslední jarní. Teda dle astronomického kalendáře. Jinak už je léto nejmíň měsíc a půl...
21. Slunovratová. Dar slunci "odevzdán", při trhání květin a obilí na sušení jsem se nechala řádně sežehnout. Vítej, léto!
22. - 24. Strážnice 2018. Květiny bohužel žádné. Při cestě domů jsem očima otrhala všechny příkopy, ale neměla jsem to srdce unavené spolucestující otravovat zastávkami v poli. Ač jsem se těšila na květiny z jiných končin...
25. Vyfasovala jsem na pár dní "parťáka" na procházky, takže sbírám "v letu" za funícím buldozerkem. Francouzské buldočky si člověk musí bezpodmínečně zamilovat, a nepřemýšlet, kde sakra udělali šlechtitelé chybu...
26. Učím se netlačit na pilu. Neúspěch nevidět jako konec světa (ach, to ego). A ne každou situaci hned jako neúspěch vyhodnocovat. Přiznávám, že mě zklamalo, že mi nevyšly únorové a březnové workshopy, a když ani valentýnské kytice nešly na odbyt. Nechala jsem se zbytečně ranit. A pak se rozhodla, že se tím trápit nebudu, a že si květiny budu nadále užívat především jako relax a radost. A jen co jsem si tohle slíbila, přišla nabídka na krásný soukromý workshop, který se parádně povedl, a potom i pár objednávek ekovazeb. Třeba na tuto, pro budoucí pančitelku první třídy... (A než jsem vás stihla začít lákat na květinový workshop na levandulové farmě, je obsazeno...♥)
27. Pro Miladu. Jsem vděčná, že mohu žít život pestrý stejně jako je tato kytice. A stejně tak český... A chci, aby to tak zůstalo. Snažím se pochopit, že jsou lidé, pro které svoboda není důležitá. Nepotřebují ji, děsí se jí. Vyhovuje jim, když jim život někdo linkuje. Dobrovolně jsou ovcemi, pro plný břich a zdánlivé bezpečí. Děkuju, že mám v životě převážně lidi takové, kteří se nebojí si žít po svém. Podle jakýchsi pseudošablon jsou možná "divní", podle mě ale báječně sví a originální. Jsou mojí pestrou lidskou kyticí. I já, i tyto svébytné bytosti, bychom tam stály taky... S pocitem křivdy a bezmoci. Před soudem ovcí... V nesvobodné době, plné "teroru s lidskou tváří". Fotka je rozmazaná, protože i nebe se rozplakalo nad tím, co že se to vlastně děje... P.S.: K svačině jsem si dala třešně, protože to ovoce za to nemůže...
28. - 29. Nestíhám, nestačím...
30. Lízátkovými pugétky pro dcerky našich dnešních hostitelů uzavírám červnovou květinovou terapii. Jímá mě trochu nostalgie, že už je vážně konec června. Dětem sice začaly prázdniny, a nás všechny čekají dva krásné letní měsíce, pro mě ale končí to nejpůvabnější čtvrtletí roku... Dubne, květne, červne, tak zase za rok... Budu se těšit...
A tímto příspěvkem se s vámi na pár dní loučím. Neb příroda, žádný internet a hlavně, dovolenááááá! Brzy napočtenou! ♥
Peti, krása nesmírná!!! Začala jsem také. Nejprve mi bylo kytiček líto, brzy z jara jsem i dětem domlouvala, ať je raději nechají včeličkám, ale nyní je tolik květů, barev, vůní, že si sibecky nosím domů z každé procházky. A kochám se, voním i doma. A usmívá, se. A děkuji za dary.
OdpovědětVymazatI za tebe.
Krásné letní dny.
Bohunka
Přidávám se k díkům i vděčnosti, a přeji plné náruče voňavých květin...;-) Jen pěkně važ, příroda si rozkvete další poklady... P.
VymazatPeťulko to je nádhera! Nejvíc mě chytla za srdíčko bouřková kytice :) Celkově je celý článek protkaný klidem a pohodou, díky za to :-* užij si dovolenou i letní měsíce! B.
OdpovědětVymazatBlani, děkuju moc. Dovolená byla skvělá, tak ještě ten zbytek letních měsíců...;-) A červen byl moc krásný, tak jsem ráda, že je to z řádků poznat... P.
VymazatTak to je nádhera! Terka
OdpovědětVymazatTerko, děkuju moc. P.
Vymazat