Zpovykaná

středa 18. dubna 2018
Jsem teď jako ta příroda. Zpovykaná. Venku se dějí neskutečné věci. V kyticích se mi potkávají květy, které by se normálně nesetkaly. Příroda se snaží dohnat ztracený čas, a co víc, předehnat samu sebe. Kdyby třeba náhodou zase přišla stopka. Užívám si ten dubnový zázrak, je opojný, ale říkám si, není to přece jen až moc rychle? Když jsme na něj tak dlouho čekali, kam teď pádí? Pod čím se budeme za dva týdny líbat? 

Ani mně se nedaří nastolit rovnováhu. Jedna Petra běží v čele supermaratonu, a nemá sebemenší problém s dechem. Druhá se jí horko těžko drží za límec, a s vykulenýma očima a otevřenou pusou nechápe, co se to kolem ní vlastně děje. Na jednu stranu teď zvládám neskutečně moc práce, a "lezou" ze mě fakt parádní věci, na druhou jsem pořád jakoby deset kroků sama za sebou. Znáte ten pocit? Co s tím? Nechápu, jak a kdy jsem vytvořila přání, sluníčko, a nejčerstvěji i dubnovou vílu, jako by to šlo všechno nějak mimo mě, nebo asi spíš skrze mě. Ještě pořád nechápu, jak jsem zvládla všechny ty židle. (Mimochodem - budu se snažit sehnat další, především vhodné i pro dospěláky, ale je to běh na dlouhou trať. Momentálně mi zůstávají volné dvě pro malé prcky...) Nechápu, jak jsme v sobotu zvládli s Tomem umýt všechna okna v bytě, vypucovat lodžii a zvládnout spoustu dalších domácích úprav, konečně pověsit narozeninové závěsy, přesadit a rozsadit květiny, zkrátit čelo postele, a tak... Hlavně ta okna, která jsou v našem bytě fakt blbě řešená, obrovská, a ne nepodobná výkladním skříním, jsou hodna výkonu superhrdinů... Spadl mi obrovský šutr ze srdce, že od nich mám zase na chvíli klid. 

Naše jarní doma mě teď hodně baví a těší. Čisto, uklizeno, aspoň na chvilku, na stole stále čerstvá kytice, na lodžii plno zeleně. O víkendu jsem si na chatě vyrýpla ze zahrady pomněnky, které se krásně v květináčích chytly a rozkvetly. Macešky jsou koupené, po dlouhé době jsem si udělala koupenou květinovou radost, a tentokrát se mi oplatila, macešky prospívají už třetí týden... Taky mám obměňovací roupy, jako pokaždé na jaře. Ráda bych si pořídila nové šedé potahy na židle, stínidla na světla, prostěradlo, vše by Ikea. Žádné velké investice, ale stejně je pořád něco důležitějšího... Nevadí, těšení je taky fajn...







4 komentáře:

  1. Jsem si říkala, že by na fotce postele chyběla Matynka? A juknu pořádně a je tam :) Uklízecí a hnízdící náladu mám taky, co začly ty slunné dny. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nelze, naše postel bez Matynky...;-) Člověk má na všechno najednou více chuti energie, že?:-) Díky. P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!