Podzimní relax...

středa 20. září 2017
A abyste neřekli, že fakt skáču z léta rovnou do adventu, tak i kapka podzimu... Vzhledem k tomu, že se mi podařilo koupit si teplý svetr a boty, tak ho asi i nějak přežiju, uííí! Podzimní reflexy fungují spolehlivě, v sekáči jsem tentokrát nešla jen po modré a šedé, ale v kabince se mi nakupila taky spousta rezavých, vínových a hořčicových věcí. Nemít velkou pr... pozadí, tak mám i ta žlutá kaťata, takhle jsem si odnesla "jen" stopro vlněný svetr za 200 ká... Rezavý. A ani trochu nekouše, což je u mě zázrak, jsem na tohle až přehnaně háklivá... Musím si ho trošku vytahat a přizpůsobit, ale bude skvělý...

Dnešní den věnuji zvolnění a odpočinku. Zapálila jsem si svíčky, uvařila čaj, a dělám jen velmi pomalá a vláčná gesta... Pouštím si oblíbené písničky, filmy, snažím se dočerpat energii. A u toho přemítám...

Pokračuji v procesu docenění vlastní práce. V Čejkovicích se mě ptali, jak dlouho mi trvalo, než jsem sluníčko vytvořila. A já na to absolutně nedokázala odpovědět. Prý jestli dny nebo týdny, a já vyhrkla: "Hodiny." Na jednu stranu je to pravda. Když zasednu k práci, dokážu ji udělat velmi, velmi rychle. Dostanu se do tempa, a jedu. Na toaletu odcházím, až když je to nezbytně nutné, a jídlo musím mít nachystané předem, nebo jím prostě něco po studenu...

Co ale všechny ty "věci" kolem? Tak třeba než vůbec přijde nápad... Když dostanu zadání, sžívám se s ním. Vařím, a vymýšlím. Uklízím, a vymýšlím. Jdu po ulici, a vymýšlím. Píšu na blog o něčem úplně jiném, a vymýšlím. Kolikrát podvědomě, ale pořád to tam hraje, někde v hlavě. Neskicuji. Nedělám si žádné přípravné návrhy, ani zkušební kresby. Nikdy jsem nedělala. Tohle všechno se děje zase jen a jen v hlavě. Tam se to skládá a mísí, tvary a barvy, abych je zhmotnit... Pak přijde ta chvíle, kdy bych měla zasednout k papíru a pustit nápad ven. To ovšem taky většinou nejde úplně samozřejmě. Dost často se mi stává, že sedím a čumím, a zuřím... Přesně vím, co mám dělat, a jak to mám dělat, ale prostě to nejde... A tak si vařím kafe, jedno, druhé, koukám na stokrát zhlédnuté díly seriálu, píšu si s přáteli... Někdy je to hodinka, někdy bohužel třeba dva dny... A pak to najednou lupne, a jde to. Jde to všechno "do světa". Kreslím, tvořím, zhmotňuju. Od šesti od rána, do desíti do večera. A další den zase. A třeba i další, dokud není hotovo. Záleží samozřejmě na rozsahu zadání...  Ale to pořád ještě není konec, i když by se zdálo, že úkol je splněn. Patří k němu totiž i následující den nebo dny, kdy jsem úplně vycucaná, a nejsem schopná dělat nic jiného, než rutinní úkony. A někdy ani ty ne. (O takových banalitách, jako je emailová komunikace či fotoprezentace se ani nezmiňuju...)

Víte, co jsem si sama se sebou protrpěla, než jsem tento způsob práce přijala? Než jsem se pustila zaměstnaneckého režimu "osm hodin, od sedmi do tří"?  Než jsem pochopila, že v ty dny, kdy jsem "vycucaná", je lepší jít třeba někam ven, než sedět a trápit se, že to nejde? Nebo relaxovat a odpočívat, jako to dělám dneska? Dost často slyším otázku, jaké to je, pracovat doma, na volné noze, a já říkám: "Pro mě nejlepší na světě." Nepotřebuju mít nad sebou "bič" v podobě osmihodinovky, ba právě naopak. To jsem si už pár let vyzkoušela. Dělala jsem za a) v pracovní době, za b) nad rámec pracovní doby (protože tak to tam prostě chodívalo), za c) když jsem chtěla pracovat já, za d) když jsem se věnovala domácnosti a vaření... Takže jsem vlastně dělala imrvére, že jo... A jak to dopadlo, o tom už jsem psala milionkrát...

Momentálně mám za sebou tři dny v jednom kole, od rána do večera, bez pauzy. Ano, makala jsem i v neděli. Vznikly dva opravdu krásné produkty, na jejichž schválení teprve čekám, a které vám snad budu moci časem ukázat... Pálí mě oči, trne mi zátylek a chce se mi spát. Ať mi někdo zkusí jen naznačit, že se flákám, když jsem dneska ani nehnula prstem. Nemám ani špetku špatného svědomí, že odpočívám. Zasloužím si to. A to, že tohle dokážu napsat, a hlavně upřímně myslet, považuju za svůj další obrovský osobní pokrok. Obrovský skok od workoholika toužícího po uznání ke spokojenému, vyrovnanému jedinci... 


4 komentáře:

  1. Jéva, no taky bych potřebovala být sem tam pánem svého času:D Jenže tomu teď vládne jiný pán :D :D Občas si říkám, jestli náš Pepi není z jiné planety:D, z takové, kde dobíjejí energii místo spánkem skákáním po všem možném, uááá:) Zrovna včera jsem měla podobně přemítavou náladu.
    A s tím doceněním práce mám dost co dohánět. Ale dobrý, už to umím (občas) nedělat "jen" za "děkuji" :) Teď je mi čas navíc mnohem vzácnější než v době, kdy jsem ho "kradla" jen sobě. Hmm :D A otázky typu "jak dlouho jsi tohle malovala" mě vlastně taky pokaždé překvapí a stále nevím, co dpovědět. Protože - tak jako ty - "stopky" nezapínám až tehdy, když vezmu do ruky štětec, ale vlastně mnohem dříve.
    Ááách jo, no naprotsto Tě chápu:)


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, není, a jestli Tě to potěší, tak v tom rozhodně nejsi sama...;-) Však to sama víš, určitě máš kolem sebe dost kamarádek maminek...:-)
      A kdybys byla na tvorbě zcela závislá, pak bys ji uměla docenit úplně. Protože člověk z něčeho to jídlo, ošacení a obydlí zaplatit musí...;-) Já jsem teď jela tak, abych se uživila, a teď už pojedu tak, abych si mohla i užívat...;-)
      Užívej si toho svého malého "panovníka", uteče to, ani nebudeš vědět jak...;-)
      P.

      Vymazat
  2. Oteplí srdce, nielen nôžky a telo, tvoj pekný príspevok...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že se mi včera z toho lenošení udělalo moc dobře na duši...;-) A dneska už zase v procesu:). P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!