Záleží na úhlu pohledu

úterý 18. července 2017
Znáte stránky Futurebakery? "Místo, kde se potkávají ti, co nápady hledají, s těmi, co je mají. Ti, co je hledají, dostanou na výběr z mnoha skvělých nápadů. Ti, co je mají, dostanou odměnu, když je jejich nápad vybrán." Vy víte, že se do různých "soutěží" ráda zapojuji, je to pro mě příjemné zpestření, inspirace, hlavně, když přijde nápad. No, a teď nápad přišel. Jedním z projektů, které momentálně běží, je ten o strachu. "Co pro vás znamená strach a jak se s ním perete?" K tomu mám hodně co říct...

Znovu jsem si pročetla všechny články, které jsem napsala od srpna 2015 k tématu "z učitelky umělkyní". Jsem moc ráda, že jsem všechny své tehdejší pocity podrobně zaznamenala. Člověk tak rychle zapomíná... Jak se na své cestě posouvá a vyvíjí, často si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho dnes už běžné, se mu dříve zdálo jako zázrak nebo i nedosažitelný cíl... Zavzpomínala jsem si na dobu, kdy mi bylo opravdu moc špatně. Neměla jsem v sobě ani kousek radosti ze života. V osmadvaceti zahořklá a bez síly cokoliv změnit. Pak jsem konečně po dvou měsících odpočinku a neustálého přemýšlení a odhodlávání dala výpověď. Je pravda, že na tenhle pocit nezapomenu nikdy, i kdybych ho nikam nezapsala... Ten byl totiž přelomový. Jako když se zbavíte pout. Jako když konečně rozrazíte dveře vězení. Jako když vám sundají balvan z nohy a vy vzletíte. Prostě když překonáte strach, a postavíte se mu čelem. Přesně o tomhle pocitu jsem v textu pro Futurebakery psala... O tom, když přestanete říkat, proč to nejde, a začnete hledat cesty, jak to udělat...

Když se člověk čelem postaví něčemu, co ho ničí, neuvěřitelně ho to posílí... A změní. Dnes už chápu, že se tohle všechno mělo stát. Že jsem měla narazit v práci na člověka, kterému jsem dovolila, aby se mnou manipuloval, protože jsem se dlouho manipulaci neuměla bránit. Že jsem tohle všechno měla prožít, abych se manipulaci postavila a zbavila se jí. Protože šlo nakonec přece jen o práci... Protože pak přišel rok boje s manipulací jinou, niternější, které jsem se posílená zkušeností z práce dokázala nakonec postavit taky. A tak trochu pomstít všechny ty v rodině, kteří to přede mnou nedokázali...

Postavit se vlastnímu strachu, to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Vždycky totiž existuje cesta, jak z trápení ven. Někdy je potřeba udělat opravdu zásadní kroky, a přestat lpět na věcech, které se nakonec většinou ukážou jako nepodstatné. Setrvávat ve stavu, který vás ničí a deptá, jenom proto, že se budete muset vzdát něčeho, co časem znova nabydete, je hloupost... (A věřte mi, že mnohdy nakonec získáte mnohem více... Třeba sebedůvěru, sebevědomí, prozření, hloubku prožívání, klid, pohodu...) A někdy se úplně stačí na věc podívat jinýma očima. Protože spoustu problémů a trápení si vytváříme sami ve vlastní hlavě... Prostě změnit úhel pohledu.

Jedna z krásných věcí, kterou jsem se za poslední dva roky naučila, je vnímat problémy jako výzvu a možnost posunout se dál. Na negativních věcech najít jejich světlou stránku a "prohru" uchopit tak, jako bych vlastně neprohrála... Konstruktivní kritiku vnímat a přijímat, odmítnutí chápat a nebrat si osobně. Neúspěchy a tápání brát jako možnost najít jinou cestu. Šťastní ti, kteří tuhle lehkost bytí v sobě mají od malička. Já jsem byla vždycky strašný ustrašenec. Proto jsem na sebe tak hrdá, že se strachem úspěšně bojuju. Nikdy před tím bych třeba neuspořádala workshopy, protože bych si našla milion důvodů, proč je uspořádat nelze... No dobře, ty jsem si našla i tak, ale nepodlehla jsem jim, překonala se, a workshopy udělala. Ještě že tak! Tolik mi toho daly... A já už se strašně těším na ty podzimní...

Letos jsem moc toužila po dovolené u moře. (Respektive, po moři toužím neustále.) Nevyšlo to, a během léta to už ani nevyjde. Díky tomu jsme ale prožili úžasné dny v jižních Čechách, a já jsem si konečně pomalovala v Maříži hrnek, a splnila si tak sen, který mi už osm let unikal. A to moře... To taky bude... Třeba se objeví příležitost na podzim... Třeba bude vánoční sezóna natolik úspěšná, že budeme moci prchnout před tmou v lednu... Existuje tolik možností... Nezlobím se, ani nejsem smutná, že jsme nejeli, protože jsem dala přednost jiným věcem, které jsem si předsevzala, a budu ráda, když se mi je podaří naplnit.

Na začátku roku jsem si prožila nelehké období v souvislosti s naší cestou k potomkovi. Brala jsem léky, které až příliš působily na mou psychiku. Nevěřila bych, že se mnou tak rychle a tak snadno zatočí. Když je mi špatně, mívám sklon k panickým atakům. Tyhle kouzelné pilule mi ale vykouzlily parádní depresivní stavy. Vy všichni, kteří touhle nemocí trpíte, jste hrdinové... Soucítím... Mně stačilo vysadit léky, a ta úleva, ta se snad ani nedá popsat... A to jsem je brala jen pár týdnů... I tahle zkušenost mě ujistila v tom, že "chemická" cesta není pro mě, pro nás. Věřím intuici, ještě mě nezradila. A ta mi říká, že děti mít budeme. A než to přijde, tak si hodlám užívat všechny klidné noci plné spánku... Uklizený byt a dekorace naaranžované přesně tak, jak se mi to líbí... Cestování a bezstarostnost... Prostor a čas k tvoření... A až bude ten správný čas, ráda se tohohle všeho ráda vzdám a přijmu nové životní výzvy i radosti... Je celkem logické, že v mém věku téma mateřství řeším docela často. Všimla jsem si, že mnohé maminky trpí pocity méněcennosti, protože ztratily svou původní společenskou pozici, a svou novou roli vnímají jako nepříjemnější. Možná proto, že být mámou je fakt fuška, a ne vždycky procházka růžovou zahradou. Všimla jsem si, že ženy, které děti mít chtějí, ale z jakéhokoliv důvodu je nemají, trpí pocity méněcennosti, protože by přece měly být matkami, ale nejsou. To že jsou úspěšné, krásné, talentované, a pro spoustu lidé v okolí nepostradatelné, jako by nehrálo žádnou roli... Všimla jsem si, že ženy, které se vědomě rozhodly matkami nebýt (z dost zásadních a logických důvodů), trpí pocity méněcennosti, protože je jim předkládáno, ať už drobnými náznaky, nebo přímo otevřenými poznámkami, že neplní to, co by asi plnit měly... Takže se nakonec trápíme všechny. Ale proč? Žádná cesta není špatná, a možností, jak být šťastný, úspěšný i prospěšný je tolik...

Tuhle změnu úhlu pohledu, tu můžete aplikovat na cokoliv. Moje současné mantry jsou cestování a dítě, tedy záležitosti, kterých se mi nedostává. A já se ten nedostatek učím přijmout, pochopit, a vzít si z něho co nejvíce pozitivního pro svůj život... A co vy? Porazili jste nějaký svůj velký strach? Přijali jste někdy jinou cestu, než s jakou jste počítali?


12 komentářů:

  1. "Moje" milá Oringličko, teď bych Tě objala, škoda, že jsi tak daleko, ale niterně si mi strašně blízko, však víme ;-) A jen tak na okraj - ve školství zůstávám, zatím, protože prázdniny (6 týdnů volna) s našimi dětmi, to je zatím moje motivace a velký důvod. Až odrostou, uvidíme:-) Všechno dobře dopadne, všechno má svůj čas a všechno v životě má svůj důvod. Jsi úžasná, nezapomeň. Ester z Olomouce

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ester, jak píšeš, všechno má svůj čas... Až přijde, správná cesta se ukáže. A když ne, tak už na té správné jsi, jenom je potřeba si ji lehce upravit a zpříjemnit...;-) Zdravím do Olmiku a přeji krásné prázdninové dny! A děkuju moc! P.

      Smazat
  2. Pozor na to, co si přeješ. Může se ti to splnit. Jako mě, taky jsem si přála cestovat a taky že cestuju - hodně služebně. Ale nepoznávám nové místa, kraje, protože většinu času strávím na letišti, ve vlaku, autobusu, prostě na cestě. A pak na pracovních schůzkách. Takže sice se mi splnilo, co jsem si přála, ale není to úplně ono :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, že je potřeba si přát správně... Ale o mně se bát nemusíš, já mám v hlavě přesně srovnané, po jakém cestování toužím, a jaké signály vysílat do vesmíru...:-) P.

      Smazat
  3. Nekdy je to v hlave srumec vid? Posilam pekne pozdravy :*

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A víš, že teď zrovna právě ani ne?:-) Teď je to tam zrovna docela pěkně srovnaný... Dávám tomu tak... týden?:-D Taky zdravím! P.

      Smazat
  4. Áno, posledné dva roky som prekonávala zastrašovanie (hoci som sama ustrašená) a útoky (boli zlé, ale práve preto som sa upla len na dobré kroky a pokrok) a osočovania (neprávd a manipuláciu s pravdou som pri mojich autistoch zažila veľa, aj od najbližších, teraz od známych, ktorých som dlho považovala za priateľov), ale zásadného rozhodnutia v našom živote, v podstate zachrániť ďalšie porušené dieťa, som sa nevzdala a prebojovala sa tým až poteraz, hlavne pre to dieťa, veď pre neho je to určite k neprežitiu.
    Najťažšie bolo na tom to, že som to otvárala aj v inštitúciach, aj na úradoch ja (žijúca síce v izolácii, ale citlivá na tieto hĺbky v dieťati), že všetky rozhodnutia a rozlíšenia bolo len na mne, hoci bol pri mne aj muž a deti.
    Pekne si to napísala, posilňuje to aj mňa, ďakujem, pozdravujem:-)
    Alena V.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak když zastrašování přichází ještě zvenčí, tak pak už to chce super vnitřní sílu...;-) Ale jak jsi napsala, pokud se člověk nenechá semlít, ještě více ho to posílí na cestě k cíli...;-) Držím palce a myslím na vás! P.

      Smazat
  5. Krásně napsané. :-D a pravdivě a moudře. :-D Posílám pozdravy do dáli, od nás z Jižních Čech.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hele, musím si to napsat, když mám takové světlejší chvilky... Abych si, až budu panikařit a černokněžnit, měla co přečíst, a řekla si: "To jsem fakt napsala já?":-) Díky, a taky moc zdravím! P.

      Smazat
  6. Moc hezky napsané. A výstižné.
    Většina našich strachů jsou prkotiny.
    Uvědomíme si to teprve až zažijem skutečný Strach. Třeba při živelné katastrofě jako zemětřesení, tajfun (naštěstí u nás doma na kopci nehrozí).
    Nebo při nouzovém přistání v letadle. Nebo když umírá nejlepší kamarádka a my ji ani jejím dětem nemůžeme pomoci...
    Naštěstí slunce svítí, tráva je zelená a život je krátký...tak proč si to kazit.
    Marcela

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Při takových těžkých chvílích, hlavně těch, které se týkají smrti, je fakt těžko hledat na nich něco pozitivního. A prožívat je optimisticky... To asi ani není přirozené, pokud tedy sám umírající nedává svému okolí sílu, aby to tak brali. Ale potom, potom má každý volbu, nechat se semlít, nebo se posunout dále... A jak píšete, život je tak krátký... Díky moc za vzkaz! P.

      Smazat

Děkuji za komentář!