Letní toulání...

neděle 9. července 2017
... aneb Slavonicko 2017. A mně se tentokrát ani trochu nechtělo domů. Asi že toho bezstarostného lebedění si bylo příliš málo a příliš krátko... Chci více! Více sluníčka, více obláčkového nebe, více polních cest provoněných zrajícím obilím, více vanilkové zmrzliny, více zdobných domků v kouzelných městech, více lesního chladivého stínu, více studeného piva po vyfuněném kopci na kole, více schovaných rybníků vonících hlínou, více klouzání v papučích zámeckými chodbami, více v hlavě spřádaných příběhů při šlapaní na bicyklu, více výšlapů na kamenné hradby, více bezstarostnosti a absolutní pohody... Více! Máme takové štěstí, že jsme se narodili do tak překrásné země! 



Moje "top" uplynulých dní...

... Maříž je lepší než Paříž! Jen si to představte... Sednete si ke stolečku, který je na krásné dřevěné terase přímo nad rybníčkem...Na stole máte barvy, muž přinese studené pitivo, malujete si, sluníte se, pak si dáte skvělý oběd (roastbeaf s celerovým salátem, mňaaaam!) No není to paráda? Na tenhle hrnek jsem si musela počkat tuším osm let, co jsme tudy projížděli naposled, a že jsem si ten výlet tentokrát sakra užila! Hrnek výpal přežil, až si z něho zítra vychutnám svou ranní kávu. Stoprocentně vím, že tady jsem nebyla naposled, a že si určitě ještě pár kousků přijedu pomalovat... Někdy...

... Počasí nám tentokrát neskutečně přálo. Už dlouho jsem nezažila tak nádherně kýčovité letní nebe. Výhledy, při projížďkách na kole, ty byly... Modré nebe, bílá oblaka, zlaté obilí, květinami porostlé meze, ach... Zde malá vsuvka v podobě cykloetudy manželů Řehových: Ozvalo se mé nadšené "uaaaa", až Tom malém spadl z kola, když to uslyšel, že se snad ve mně někde konečně objevilo to nadšení z pohybu. Neobjevilo. Já jsem ovšem zatím objevila plný příkop bělotrnu! "Ti to chcípne," snažil se vyhnout sbírání. "Nechcípne, to se suší." "Dyť to bodá!" "To tak bodláky dělají..." "Kvůli tomu zmokneme..." "Hele, už jsem vyšlapala nejmíň deset kopců, aniž bych ti vynadala, tak sbírej!" A tak mám aspoň pár kuliček bělotrnu na usušení, jupí!  (A kdybyste jen věděli, kolik kytic jsem aspoň v hlavě ze vší té nádhery, co všude kvetla, uvázala...)

... Zjistila jsem, jak skloubit mužovu touhu po aktivním odpočinku, a moji touhu se někde rozplácnout s knížkou a číst si. Na kole se čte fakt blbě, že jo... A tak si ty příběhy prostě vymýšlím. Koukám kolem sebe, nasávám atmosféru, a už to jede... Nutno podotknouti, že za většinu příběhů, které se mi mezi ušima vylíhnou, by se nemusela stydět ani Daniela Steel. Jenom ty kulisy mám trochu jinak vystavěné. Tam statek s modrými okny, tu zapomenutý mlýn u rybníka, tamhle tiché noční jezero nebo voňavá lesní mýtina... Úplná vesnická milostná dramata! Jo, a u mě teda vždycky jedině s happyendem. Pasáže o svatbě si totiž představuju vůbec nejraději... To se člověk takhle trochu zasní, a najednou je na kopci, a ještě se usmívá. Na papír bych to asi ale nedala, to bych si pokazila pověst...

... Stihli jsme toho docela dost. Slavonice, i v okolí ukryté bunkry, Kostel Božího těla, ruiny středověké vesnice... (Ty se mi obzvláště líbily, téma na poslední táhlý kopec jak vyšité...) Dačice, a hlavně místní zámek s tyrkysovou fasádou a skvělým průvodcem, který by i návod na nakládání okurek podal jako poutavý vypravěčský kus. (Klasicistní zámky, to je moje! Připadají mi takové obyvatelné a lidské...) Český Rudolec, kde jsme se nečekaně přifařili k prohlídce místní ruiny, nečekaně potkali mého oblíbeného herce (skládal v pruhovaném triku do kufru auta tři prázdné bečky, tak jsem usoudila, že na takovéto "jééé, jste to vy? vyfotíte se se mnou?" asi neměl moc náladu...), a nečekaně koupily výborné sýry na místní kozí farmě. (Které jsme večer úplně očekávatelně všechny sežrali.) O Maříži už jsem psala, a taky o polích, lesích, lukách...

... Měli jsme štěstí, naše strategie "zabořit prst do mapy a někam jet" nám vyšla parádně. Byla jsem docela ráda, že jsme po příjezdu nesehnali ubytko někde v penzionu (všude plno!), a byli jsme tak trochu dotlačení ke stanování. Má to prostě něco do sebe, atmosféra letních kempů. Konkrétně ten ve Starém městě pod Landštejnem je moc fajn. Kousek od něho je tajuplný židovský hřbitov, úžasné přírodní koupališťátko, a přímo od stanu si jen tak pohodovým tempem můžete vyšlápnout na hrad Landštejn, který za návštěvu rozhodně stojí. Taky jsem byla ráda, že jsme se na další dvě noci přesunuli do penzionku v Cizkrajově, protože i tady se nám moc líbilo. Pozorovat tyhle zapadlé kouty světa, jejich líné tempo, a poslouchat večer u piva rozhovory místních štamgastů, to je inspirace k nezaplacení. Naprosto chápu, kam chodí Jiří Hájíček pro vesnická témata svých excelentních knížek... 

Tak, přátelé, a zítra už plnou parou do reality... Jedna pračka, druhá pračka, úklid doma, velký rajon, malý rajon, dokopat se k práci... Ještě že nás čeká ještě jedno srpnové toulání, už teď se nemůžu dočkat...



4 komentáře:

  1. Jejda Oringličko, napsala jsi to náádherně, poutavě, jsem ráda že v takhle kouzelném kraji mohu žít. Moc děkuji ještě jednou za kratičkou milou návštěvu u nás u Štěbetáčků. Tak vzhůru do kolotoče všedních dnů :-D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Aničko, já děkuji, takové milé náhody jsou nejlepší! Je u vás vážně moc krásně... Vlastně jste pořád na prázdninách...:-). (Zatím jsem se zmohla jenom na to kafe...:-D) P.

      Smazat
  2. Zasmála jsem se. :) Jsem ráda, že vám to tak krásně vyšlo, taky už si zasloužíš trochu toho správného relaxu. Hrníček je pohádkový a těším se na kytice s bodláky! :))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Asi by to ještě chtěla, cítím se nějak nedorelaxovaná...:-) Bodláky budou na věnce, o Vánocích budu vzpomínat na dovču...;-) A jsem ráda, že jsem tě rozveselila:-) Krásný den! P.

      Smazat

Děkuji za komentář!