Maďarské deníky I.

pátek 19. srpna 2016

Den první
     Vjíždíme do Maďarska. Nemůžu říct, že by zdejší krajina patřila zrovna k těm, které si člověka okamžitě podmaní. Placatá, bez sebemenšího náznaku zvlnění. Odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty, odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty, odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty... Absence bilboardů, nad kterou jsem prve jásala, se náhle jeví jako nevýhoda. Asi v třetině cesty začíná pokapkávat. "To přejde", říkáme si. Za pět minut jedou stěrače naplno. Jak by to okomentoval ten děda Komárek? Zatím mi to moc nedochází, v pohodlí našeho vozu... Až když dorazíme do Hevízu a pozorujeme prchající davy lidí obalené různými gumovými nafukovacími věcmi (což by mi za jiných okolností připadalo jako dost veselý výjev), dochází mi, že z auta jednou budu muset vylézt...
     Stan stavíme v tom největším lijáku. Mám pocit, že mi někdo v pravidelných dávkách pumpuje na záda kýble ledové vody. O suchém útočišti na noc nemůže být řeč. Jen co zabodneme poslední kolík, déšť ustává...
     Vydáváme se do městečka, že nás snad procházka a pobyt v civilizaci trochu ukonejší. Nikde ani noha. Jen pára, kaluže a zima. Všichni si válí šunky ve svých hotelových pokojích.
     Vracíme se do stanu a otvíráme "zdravotní likér". Přemýšlíme, co budeme pít zbytek dovolené...

Den druhý
     Probouzím se rozlámaná od neustálého hledání pozice, ve které bych se vyspala, zároveň mi netáhlo na záda a nebyla mi zima od země. (Můj spací styl je velmi specifický a ve stanových podmínkách se aplikovat nedá.) Docházím ke zjištění, že jsem stará a opotřebovaná, protože kdysi mi nedělalo problém spát ve stanu několik nocí po sobě a mezi tím ujet denně desítky kiláků na kole.
     Jdeme do termálního jezera. Konstatuji, že zase tak stará ještě nebudu. Do věkového průměru 55+ těžce nezapadáme, ale i tak je pobyt v teplé vodě, na sluníčku, které konečně vylezlo, a následně i ve wellnessu vysoce příjemný. Po dlouhé době čtu skoro hodinu v kuse knihu, Poslední aristokratku od Evžena Bočka, a mám co dělat, abych se neskoulela smíchy do vody. Plavání mezi lekníny je zajímavé, mrzí mě, že jsme si nepůjčili vodotěsný foťák. Tom projevuje naději, že mi třeba ta léčivá voda pomůže se zahojením puntíkovaného obličeje. Druhý den nacházím novou vyrážku na čelisti a krku. Uvažuji, zda riskovat další pobyt v jezeře.
     Večerní procházka do centra Hevízu vypadá o dost přívětivěji než předchozí večer. S radostí zjišťujeme, že se zde konají po celou dobu našeho pobytu vinařské slavnosti. Koštujeme výborná maďarská vína. Neodoláme ani stánkům přeplněným dobrotami a já si konečně můžu vychutnat svůj první maďarský langoš. Tom omámený vůní masa těžce neodhaduje objednávku grilovaného kolene a snad poprvé v životě nedojídá svou porci. Při vyhazování zbytků se tváří jako při posledním rozloučení, tipuji, že v duchu pronáší smuteční řeč. Kousek od nás hraje pouliční jazzová kapela, příjemně se poslouchá. S plným břichem a skleničkou vína je na světě tak nějak hezčeji.


Hevíz
Den třetí
     Apartmán je vkusně a čistě zařízený, a hlavně, spíme v posteli. Vstáváme v jedenáct. Teda, Tom vstává v jedenáct. Já jsem vzhůru už od sedmi, ale jednak nemám to srdce ho budit, a taky mě jeho dlouhý spánek škodolibě těší, protože můžu zůstat zavrtaná v peřinách s knížkou. Měla bych se nad sebou zamyslet, jiná by plakala nad uniklými maďarskými prožitky, já se tetelím blahem v pelechu. Jsem neskutečný lenoch. 
   Vyrážíme do Tapolcy. Četla jsem o krásných podzemních jeskyních, kterými se projíždí na loďkách. Nejprve se stavujeme na oběd, který si dáváme v moc hezkém mlýnském areálu. Máme takový až jihočeský dojem. Je dobře, že jsme se šli naobědvat a projít, protože takto ukolébáni lépe přijímáme informaci, že na vstupenky do jeskyně se čeká tříhodinová fronta a že na prohlídku bychom mohli přijet tak za dva dny. Tapolské podzemí nám zůstane zapovězeno, raději než frontu volíme výlet na hrad v Sumegu (neumím psát přehlasované u). Po cestě projíždíme zase trasu slunečnice - kukuřice - zlatobýl, ale za slunce to všechno vypadá tak nějak utěšeněji. I polorozpadlé statky. V Maďarsku trh s nemovitostmi asi dost frčí, protože skoro na každé třetí budově je cedule "na prodej".
      Poprvé v životě vidím živou lišku, která naštěstí prchá zpátky do lesa, než aby nám skákala pod kola...
     Kromě lišky míjíme i překrásné bílé rohaté krávy, místní původní plemeno. Lama, velbloud a osel místní nejsou, patří k cirkusu...
     Hrad je, no, hrad. Moc nevím, co o něm více napsat. Mám hrady ráda, aby nedošlo k mýlce. Patří k létu a prázdninám. Bloudění mezi rozvalinami je příjemné, nebe fotogenicky lehce ochomáčkované... Poměrně dost času trávíme pozorováním repující husy (asi nějaký tik z přehršle návštěvníků) a šišláním na malé šedivé králíčky. Stýská se nám po kočce...
     Při odjezdu pozorujeme koníka, který se v ohradě očividně nekonečně nudí, a tak se snaží okousat espézetku auta zaparkovaného těsně u výběhu. Přední maska vypadá docela zdemolovaně. Tom tvrdí, že za tím bude spíš řidičské neumění majitele než koník. Když tak ale vidím jeho zaujetí... Poznatek, neparkovat u koňské ohrady...
     Večerní program je stejný jako včera. Jelito, smažený candát, růžové, bílé... Tokajské je mňam. Dokonce se nám po něm začíná líbit i maďarská opera, která je deklamována pod širým nebem na počest zahájení slavností.


Sumeg
Tapolca

Den čtvrtý
     Počasí je dost nestálé. Nicméně věříme včerejší předpovědi, která tvrdila, že bude slunečno a sedmadvacet stupňů. Když už jsme u toho Balatonu, byl by hřích si v něm aspoň jednou nezaplavat. Jak se tak koukáme na šedou vodní plochu splývající s šedivým nebem, přemýšlím, kde udělali meteorologové z Norska chybu. Voda má dvacet jedna stupňů, tedy o dva více než vzduch. Intenzivně se mi vybavuje Jarda Dušek a film Pupendo... Hrdinně lezeme do vody, ležet na lehátkách a tvářit se, že je to přece úplně standardní při zatažené obloze a mírném poprchávání, ale odmítáme.
    Keszthely. Vybíráme si asi nejneutěšenější ulici k zaparkování. I tady visí na každém druhém (polorozpadlém) domě cedule "k prodeji". Vzpomínám na výlet do města v černohorském pohoří, kde to vypadalo asi jako u nás před osmdesáti lety... Náměstí a hlavní štráse jsou v turisticky přijatelnějším stavu.
     Dáváme si oběd. Tom je při výběru pokrmů na dovolených značně odvážnější než já. Zajímavé je, že problémy s trávením míváme oba stejné. Ještě zajímavější je, že z  některých pokrmů, které zkouší, se dělá šoufl i mně. Když vidím, jak loví z halászlé kousky ryb a jiker, zvedá se mi žaludek. I Matylda na jeho tričku na polévku nevěřícně valí oči.
     Zámek, i park kolem něho, jsou nádherné. Ani trochu nám ovšem nepřipadá zábavné, že praží slunce a my se začínáme potit... Po bloumání v oranžérii a zahradách se vydáváme na prohlídku jednoho z místních muzeí, erotického. Když přicházíme ke kase a ve dveřích se míjíme s desetiletou holčičkou, říkám si, že tady něco nehraje... Erotické muzeum má totiž společnou kasu s muzeem hraček a svorně spolu sousedí. Zajímavá koexistence. Muzeum v člověku vyvolá spíše než jiné vzruchy alergickou reakci na prach a plíseň. Socha jeptišky u místního kostela po cestě zpět k autu mě pak trochu zaráží. Sestra je vyobrazena, jak utěšuje plačící dítě, které má zabořené hlavu do jejího klína. V Keszthely by měli zvážit, zda neodstranit sochu, nebo aspoň muzeum...
     Den zakončujeme v útulné hospůdce kousek od našeho maďarského bydliště. Silný guláš, studené pivo, kdoulová "palinka". Zítra budeme muset přikoupit toaletní papír...


Keszthely

10 komentářů:

  1. Peťul nádhera! Užívejte, těším se na další zápisky z cestovního deníku :-*

    OdpovědětSmazat
  2. Pěkná dovolená, bude nač vzpomínat. Přeji jen lepší počasí, Kája.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Toho už se asi nedočkáme...:-). Ale aspoň je na co brblat...:-D Díky! P.

      Smazat
  3. Hezky se to cte:-), mnoho zazitku, nektere zavidim , jine uz mene:-). M.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní, říkává náš kamarád...:-). Díky, Marci. P.

      Smazat
  4. Teším sa na zápisky a postrehy!
    Mozaika zážitkov krásne zachytená a vyskladaná:-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za komentář!