Mám za sebou velmi zvláštní prožitek. Nemůžu říct, že úplně příjemný, ale rozhodně velmi výživný pro zamyšlení. Zjistila jsem, že si spokojeně žiju ve své bublině, obklopena lidmi, kteří jsou veskrze pozitivně naladěni, a to i přes to, že mají své problémy a někdy si postěžují, a že dozvuky negativismu mě občas zasáhnou jen v internetových diskuzích... Ale...
Představte si, že sedíte v krásné chalupě, uprostřed nádherné přírody, v kamnech praská oheň, stůl je plný jídla (a když píšu plný, myslím tím opravdu plný), v sobě máte nejmíň dvě skleničky červeného, kolem vás jsou blízcí lidé, děti spokojeně pobíhají venku, jsou dny volna, po víkendu se vrátíte do svého teplého a bezpečného domova, máte za sebou nejméně jednu letní dovolenou... Jak se cítíte? O čem by se vám chtělo povídat?
Já vidím teplo vně i uvnitř, útulno, blízko... Příležitost zavzpomínat... Na to, co hezkého jsme spolu prožili... Co milého nás čeká... Jaké máme plány a na co se těšíme... Poslouchat o babičkách a dědečcích, kteří zůstali v našich srdcích... Vyměnit si recepty... Naplánovat oslavy...
A přitom... V televizi nedávají nic pořádného, samé americké blbosti! Doktoři jsou neschopní a nic nedělají, oni můžou za naše problémy. Stát se o nás pořádně nestará, za komunistů, jo, to byly časy. Jdeme do kopce, je to špatně. Jdeme z kopce, je to špatně... Stěžování, brblání, nadávání. Všechno blbě. Rezignovanost. Negativita. "Ty můžeš za moje problémy." jako životní motto.
Jasně, upustit páru, trochu naložit na hrb někomu jinému, protože od toho rodinu a přátele máme, aby nám ulehčili, ale nenechat se zlomit a zatemnit si mozek pesimismem! Každý za sebou máme své životní peripetie a je jen na nás, jestli budeme hrozit pěstičkou a spílat všem kolem, nebo jestli se tomu postavíme čelem, abychom na sebe mohli být hrdí, že jsme to dokázali překonat. (A věřte mi, že já si hubu nabila už nejmíň stokrát.)
Asi jsem celou tu atmosféru vstřebala až příliš silně. Tak mě to trápí... Chce se mi stěžovat, brblat, nadávat, na ty, co si jen stěžují, brblají a nadávají, natahují ruce, neváží si toho, co mají a chtějí víc a víc bez vlastního přičinění... Ale ne, já se nedám. Jen si přetrpím bolehlav a trnutí v zádech a zase bude dobře. Respektive bude přesně tak, jak si to zařídím!
 |
| Nějak nemám žádné ilustrační foto k tématu. Tak vám aspoň ukážu rámečky, které jsem naposled udělala. Tyto jsou plánovány jako dárek, ale klidně můžu udělat podobné, v různých barvách samozřejmě. Cena by byla 280 Kč za kus. Rozměr je 21 x 21 cm a jako jednou jejich nevýhodu vidím, že nemají sklo na překrytí obrázku či fotky. |
Ježiš, ty mi úplně mluvíš z duše! Okamžitě se přidávám do klubu a budu s Tebou brblat proti těm, co si pořád stěžují.. Měj se moc krásně..a přeji hodně štěstí..Jinak kdybys měla zájem, mohla bych ti do budoucna vyjednat výstavu v kosmonoské Loretě, kde jsou výstavní prostory..Již jednou jsem svým známým výstavu zprostředkovala..Vím, že to není až takové terno..ale někde se začít musí:o)..Krásné dny Inka
OdpovědětVymazatTo je moc hezká nabídka...:-). Jen je to od nás krapet z ruky, tak nejdřív začnu tady někde blíže doma;-). A kašleme na brblání, stejně to nemá smysl, akorát nám to zbytečně zvyšuje tlak;-). P.
VymazatMě při čtení napadlo, jestli ti brblající tím vlastně nenavazují vztah, jestli to není jejich způsob (nebo jen jeden ze způsobů, doufejme:-), jak zažít sounáležitost s ostatními, spojit se s někým.
OdpovědětVymazatJe pro ně asi snazší se spojit proti- něčemu, mít společného nepřítele: doktory, počasí, debilní televizi, režim, ... než vytvořit spojení na základě něčeho pozitivního. To tak "netáhne" :-) Nejde to tak rychle. Možná tím brbláním vytvářeli prvotní navázání kontaktu, které by třeba později rozvinuli nějak do hloubky, kdyby měli možnost, čas...
- Mě napadlo, neříkám, že to tak bylo.
Člověk by řekl, že v takové skupině lidí by vztahy měly být hluboké dost, ale klidně může být, máš pravdu spřáhnout se proti nepříteli je odvěká taktika... Brr, což nemění ale vůbec nic na tom, co jsem napsala. Nemám ráda pesimistické klapky na očích. P.
Vymazat