Zadání

neděle 4. listopadu 2012
Proč se ráda při tvoření držím zadání, tedy toho, co většina tvůrčích či tvořivých osob nemá ráda? Protože když dělám obraz přímo pro někoho, vím hned od začátku, že někomu patří, že se mu bude v rámci možností zamlouvat a hodit a těšit ho a že nebude těžké se s ním tudíž loučit... Zadání musí mít samozřejmě své meze, třeba: do ložnice/fialová a stříbrná/ anděl... A zbytek je na mě.
Když se do obrazu pustím jen tak, pod návalem náhlé inspirace, už vím, že většinou nastanou dvě situace... Buď se mi výsledek tak moc nelíbí, že ho prostě zlikviduju, což je mi ale potom zase líto, kvůli nadšení a energii, která přišla vniveč. Je mi z toho smutno a pochybuju a dlouho se mi nechce na papír ani podívat, aby vše zase neskončilo fiaskem...
Nebo mi obraz přiroste k srdci, možná až nekriticky jsem s ním spokojená, kvůli tomu se cítím trapně a mám výčitky svědomí, jestli mám vůbec na něco takového právo a jestli se to "dělá", být spokojená... Taky nevím, co s obrazem dělat. Nabídnout k prodeji, nenabídnout? Darovat někomu? Co když ho nikdo nedocení, nebude se líbit? Taky by se mi těžko loučilo... Nabízí se: pověsit. Jenže zásoba zdí není nekonečná a taky bych z toho doma nerada měla nějaké vlastní umělecké "obludárium"... Takže obraz uložím do složky s pocitem, jestli to má vůbec nějaký smysl... Ach jo, zase špatně...
Mým velkým snem je uspořádat výstavu. To, co mi doma zbyde, je bohužel natolik nesourodé, že by neměla žádnou "červenou nit". Tak jsem se zařekla, že se pokusím své výbuchy tvořivosti korigovat a směřovat k určitému cíli. Jsem sama zvědavá, co z toho vzejde... 
  

3 komentáře:

  1. To je nádhera ... a není třeba hledat červenou nit,
    když to má samo krásně modrou:-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!