Když jsem tak přemýšlela nad tím, kde jsem se v uplynulém roce cítila opravdu štastná, polní cesty vprostřed ničeho z toho vychází dost dobře. Jednu takovou lemovanou stromořadím jsem si dovolila nominovat do ankety "Alej roku". Koukala jsem, že moc hlasů nemá, ovšem kdyby se vám chtělo nějaký přihodit, budu vám vděčná. Hlasovat můžete TU.

Moc vám do roku "23" přeju, aby se ty vaše cesty linuly tak, jak si přejete, a kdyby se přece jen zakroutily jinak, než jste čekali, aby vás i tak dovedly do nečekaně krásných zákoutí...

Dvě "tradice" bych zrušila... Vánoční oblevu a mužovu každoroční chřipku... Ovšem je pravda, že letos kdo nedostal pod stromek kašel a horečky, jako by ani nebyl... Já jsem lehla "až" dnes. Vaření, pečení a pečování během svátků jsem zvládla... Teď jsem se těšila na výšlapy a hory, ovšem pár dní to vidím na postel... No tak ten sváteční špek shodím až v lednu, no...

Co mě ovšem velmi potěšilo... Moje úplně první vánočka, a zcela povedená... Že jsem konečně vyzkoušela cifrovaná jablka... (Pomalovaná cukrovou polevou jako na perníčky.) Rozkvetlá barborka... A samozřejmě čas s blízkými, i když ve společnosti bacilů... Je fakt, že jsem díky zpomalení viděla tolik pohádek a vánočních filmů jako nikdy...

O Štědrém dni jsme se prošli do místního kočičího depozita, který měl den otevřených dveří, a odnesli tam kočičkám peníze (3200 Kč), které se mi podařilo vybrat v dražbě obrázků na sociálních sítích... Myslím, že tuto akci během příštího roku určitě zopakuju...

A ke svátečním fotkám připojuji i rodinný portrét, který si jedna moc fajn rodina rozbalila pod stromečkem. Tahle forma rodinných obrázků mě aktuálně baví. Její výhoda je, že se dá natisknout vícekrát. Tenhle portrét si pověsí rodiče doma, a taky dcery ve studenstkých bytech... A malé portrétky "pohlednice" si nalepí třeba do diářů...

Doufám, že jste prožili hezké svátky, hlavně ve zdraví a pohodě...

Ono to "těšit se" to vlastně úplně nevystihuje. Podle mě "těšení" znamená mít radost, "až něco bude". Ovšem já si užívám hlavně ten proces... Každou zapálenou svíčku, každej pohled ve schránce... Kdysi jsem chtěla dosáhnout dokonalého okamžiku a uštvaná čekala, že se ve vteřině objeví sváteční pocit. Jsem moc ráda, že jsem pochopila, že takhle se štěstí nehledá... Letos jsme třeba úplně poprvé byli pro stromek na plantáži a bylo to krásné. A taky na sněhuláčky ze zábradlí došlo... Už teda poskákali dolů, lumíci... A ta nádherná sněhová nadílka? Naše město bylo zachumelené komplet... Jediné co jsem si upřímně neužívala, koneckonců jako nikdy, bylo pečení cukroví, ale zase mám radost, že jsem se přemohla, no...

A dnes jsem umotala svůj věnec - polaz - symbol slunce. Kéž světlo navrátí se k nám... A taky kéž tento rituál neodstonám, neb jsem při něm promokla durch...

Lucky jako šťastná, lucky jako adventní postavy, a taky skvělá společnost a dárečky od Lucky... Tolik má to slovo významů... Milejší zakončení jarmareční sezóny jsem si těžko mohla přát. V Rymicích byla akce malinká, ale přišlo za mnou tolik duší, které fandí mojí práci, že jsem se jenom usmívala... A fakt to nebylo tím, že mi ten úsměv na tváři přimrzl, což se klidně mohlo stát. Takže na fotkách od rymických chaloupek nemám bednu plnou štěstí (jmelí) jenom v náručí, ale i tu svoji na krku...

Mému rozpoložení pomohlo taky to, že se dvěma ženám, které mám ráda, daří, a jsou spokojené, a to mě naplňuje. S kamarádkou Lucií jsme si letos užily opravdu báječnou sezónu vánočních trhů, každá jedna akce byla kouzelná. Od Sklenova na severu, před Čejkovice na jihu, až po Rymice ve středu Moravy... Lucka opravdu tvrdě a poctivě makala, aby se její lněný a chlebem provoněný "byznys" uchytil, a všechna ta vydaná energie se jí začíná v dobrém vracet. Hurá!

Šťastná je i moje máma, protože jak jsem v časech nejhorších prorokovala, všechno dobře dopadlo, a ona má konečně svoje bezpečné útočiště, které si plně zaslouží. Jako jo, ještě to má pár much, ale ty se pochytají - vychytají... Co je v životě bez chyb, že? Užily jsme si nádherný adventní víkend. Provoněný perníčky od Lucky, které jsme nazdobily... Protkaný koledami, které jsme poslouchaly i zpívaly... Jako když jsem byla malá, zajely jsme do Zlína na vánoční nákupy, a Ježíšek už má konečně všechno, juch! Sníh nás tedy trochu potrápil, poněvadž okolí nového bydliště je poněkud podhorské, ale aspoň se to ježdění autem v náročném terénu naučíme...

(Vtipná historka. Procházely jsme mezi stánečky na zlínském náměstí. V jednom pán prodával polodrahokamy, tak se šla mamka podívat... A on najednou vyhrknul: "Jejda, to je mi líto..." My jsme na něho vykulily oči, a on že: "Vy máte teď za sebou nějaký pohřeb, že?" Tak jsme se podívaly na něho, na sebe, a rozesmály jsme se. Dvě černé vrány, no jo... Od čepic až po boty. Připomnělo mi to vtip. "Maminko, tady někdo umřel?" "Ne, ne, to mají jenom architekti sraz." Říkala jsem si, jestli teda nezařadit nějakou barvu, ale pak jsem si koupila černé šaty a naušnice, a svět byl zase v pořádku...)

Vnitřní klid se dostavuje i díky tomu, že jsem se přestala za něčím hnát, a rozhodla se zastavit. Některé věci nedoženeš, některým neutečeš. Celý podzim jsem si v sobě přemílala a řešila spoustu zásadních věcí, a poněkud mi to narušilo vnitřní rovnováhu a hodně mě to vyčerpalo. A čím víc jsem nemohla, tím víc jsem na sebe vytvářela nátlak, a tím víc všechno drhlo. Takže tento pátek odešlu poslední balíčky, a pak až v březnu. Ne že bych v lednu a únoru nepracovala, ale budu se věnovat svým věcem, a do podnikatelské činnosti naskočím zase až s přicházejícím jarem. Jestli plánujete projekt, ke kterému si budete přát mé obrázky, napište mi. Bude mi lehčeji na duši, že se mám k čemu vracet...

Mám tendence chtít po sobě víc a víc... Kvůli tomu už jsem v jednom povolání vyhořela... Odstup potřebuju jako sůl. Uvědomila jsem si to, když mi jeden muž vysekl poklonu: "Vy jste výtvarnice na plný úvazek? Tak to musíte být sakra dobrá..." To mě úplně praštilo do čela, že bych si měla víc vážit toho, co jsem dokázala. Někdy je to sakra těžké. Ale pokaždé, když jsem si říkala: "Stojí ti to za to?", jsem si taky odpověděla: "ROZHODNĚ!" Musím o ten svůj zázrak víc pečovat, a taky musím víc pečovat o sebe jakožto svůj hlavní pracovní nástroj.