Rovně Frýdek, doprava Hukvaldy. "Odboč, Petro, bude tě to mrzet, když neodbočíš..." Jedu směr Hukvaldy. Předminulý víkend při nedělní procházce jsem tam za jedním plotem viděla překrásné hortenzie, a nějak mě nenapadlo zazvonit a poprosit o pár květů. Tedy napadlo, ale až doma. A pak mi skákaly do hlavy pořád... "Přece nepojedu zvonit na cizí lidi a otravovat je kvůli kytkám..." jsem si říkala nejdřív, ale pak jsem po týdnu s plnou hlavou modrých květů přeladila na: "Ok, mozku, tak pojedu.". Zaparkovala jsem, a myslela si, že největší kovbojka bude odhodlat se zazvonit. Cha chá... Zvoním, srdce až v krku. Nic. Třeba neslyšeli. Zvoním znova. Zas nic. Sakra. Co včil? Jdu se zeptat sousedů, jestli neví, zda bývají majitelé hortenzií doma, případně kde bych je mohla zastihnout. "My spolu moc nevycházíme, to vám neporadím." "Aha. Omlouvám se, že jsem obtěžovala," smiřuju se s neúspěchem. "Nic se neděje... Ale víte co? Zkuste sousedy z druhé strany..." Jdu za sousedy z druhé strany. Ano, jdu otravovat další úplně cizí lidi kvůli kytkám. Zvoním, srdce až v krku. Pani za brankou na mě chvilku nechápavě kouká. Vysvětluju "kytky, věnce, nastříhat, sousedé, bla, bla..." Je velmi ochotná, běží pro mobil, a zkouší volat. Nic. Sakra sakra sakra. "Tak si to číslo vemte, vy nevypadáte, že byste jim chtěla prodat hrnce." "Děkuju moc za ochotu, jste hodná, a nezlobte se, že jsem rušila..." Jdu zpátky k brance, za kterou se modrají moje vysněné hortenzie... Volám. Nic. Zvoním. Nic. Propadám trudomyslnosti. Takový kousíček, a ono to nevyjde... Paní sousedka jede kolem na kole. "Furt nic? Tak tam zajděte, a střihněte si je, oni jsou v pohodě..." "To nejde, přece nemůžu někomu jen tak vlézt na pozemek a ostříhat mu kytky." "Chápu... Ještě mě napadlo, že P. někdy sedává s kamarádkou u hradní brány a dávají si dvojku bílého... Vypadá prý trochu jako já, tož to zkuste..." Jdu k hradní bráně. Sedí tam paní s vínem a kamarádkou. A dalšími pěti chlapy. Kua. Tak ale teď to přece nevzdám, když už si o mě stejně půlka Hukvald musí myslet, že jsem magor... "Dobrý den, prosimvás, vy jste paní "K-ová?" "Jo, jsem, ježiši, stalo se něco?" "Ne, ne, neděste se. Já mám na vás takovou divnou prosbu. Vaše sousedka mě za vámi nasměrovala. Víte, já vážu věnce, a minulý týden na procházce jsem u vás na zahradě viděla..." "Hortenzie, že jo?" "No, jsou úžasné! A tak bych vás chtěla moc poprosit, jestli bych si nemohla pár květů střihnout..." "Jasně! Jděte, stříhejte, klidně to oholte všechno, aspoň to nebudu muset dělat pak já." "Vy jste dokonalá! A prosimvás, nezlobte se, naháněla jsem vás i na mobilu..." Dávám paní kafe jako poděkování. "To si nechte..." "Ale ne, jen berte, pro mě jsou ty kytky fakt poklad..." "Tak si střihněte, a přijďte kdykoliv, fakt..." Tadááá, šťastný konec. Říkám si, že když se člověk dokáže přemoct a odsrabit u takových malicherností, vzpomene si na svou odvahu i ve fatálnějších situacích... A navíc, dost dobrá storka, ne?
Obří věnec je vzpomínkový pro babi a dědu...
Utěrky jsou, jak jinak, od Divoké pekárny. Lněná víla z Adventního herbáře skvěle sedí na přebal...
Andělské ozdoby se mnou pojedou na jarmark do Horního Sklenova 20. listopadu, takže zatím online k prodeji nejsou. Pevně věřím, že jarmark bude, moc se těším...
