Terapie psaním

úterý 31. července 2018
Dnes bych s vámi ráda sdílela něco velmi soukromého a niterného. Moc dobře si uvědomuji, že se s rostoucím publikem poněkud proměňuje charakter mého blogu, a já jsem opatrnější na to, co sdílím nebo naopak ne... A přiznávám, že se mi občas zasteskne po dobách, kdy jsem si psala, co se mi zlíbilo, svobodně a volně, aniž bych uvažovala nad tím, kam nebo ke komu má slova doputují... Víte co, já si i tak píšu, co se mi zlíbí, ale je pravda, že občas mě trochu mrazí v zátylku, když si čtu nenávistné komentáře, které lidi klidně vypustí do světa. U mě tedy zatím ne... A protože moje hluboká životní zkušenost je taková, že strach člověka jen brzdí, a protože mám poslední dny velmi intenzivní pocit, že bych měla tohle všechno napsat a sdílet, tak to dělám... Pokud vás zajímá pouze má tvorba a má práce, dál nečtěte...

Pamatuju si, jak jsem se před třemi lety odhodlala, a naplno na blog napsala, co mě trápí, a že bych chtěla udělat v životě velkou změnu. Třásly se mi ruce, a hodně, hodně jsem se bála jít s kůží na trh. Neskutečně mi to ale pomohlo, dostat to ze sebe, i vlna podpory od okolí. Něco se ve mně hnulo, a něco se hnulo i ve vesmíru, a já za měsíc od článku opravdu sebrala veškerou svou odvahu, dala výpověď, a začala podnikat. Tento článek byl vlastně prvním krokem ke splnění mého životního snu, který teď dennodenně prožívám a naplňuji… Všimla jsem si, že i na ostatních blozích se poslední dobou objevují dost niterná témata, a i já mám potřebu sepsat, a sdílet svou (vlastně naši) cestu k dosažení dalšího životního milníku… Níže sepsané řádky jsem nechala volně vyplynout na "papír" minulý čtvrtek, až pak ke mně přišlo několik různých článků od několika různých moudrých lidí, které pojednávaly o tom, že páteční zatmění měsíce přinese zlom a uzavření spousty záležitostí. Citlivější lidé byli ten den nervózní, a věděli proč, necitliví taky, jen nevěděli proč, ovšem mně bylo krásně, protože jsem už den před tím vědomě znovu prožila a procítila minulou cestu, a taky ledasco dodatečně přijala a pochopila... Dneska to bude fakt dlouhý… Pohodlně se usaďte, udělejte si kafe (dnes nejspíš ledový), a jdeme na to…

Běžně se píše o mateřských radostech, a poslední roky otevřeně i strastech, ženy se nebojí stát si za svou volbou, že matkami být nechtějí, ale o problémech s početím se psává jen velmi neurčitě a opatrně, případně z odborného hlediska, nebo anonymně na takových těch pekelných diskuzních webech... Asi že když si někdo prochází frustrací z nemožnosti počít, bývá to velmi bolestivé, člověk je dost zranitelný, a často trpí pocitem méněcennosti. My se o mimčo snažíme už hodně dlouho, a po celou tu dobu se náš problém snažím sdílet a netutlat, protože co se skrývá, to časem nabobtná, a stejně tak i trápení… 

Vzhledem k tomu, že jsme se s Tomem brali po deseti letech vztahu, byla jsem na otázky typu: „A kdy budete mít děti?“ docela zvyklá. Když jsem odmítla alkohol, hned se vyrojily otázky, jestli jsem těhotná. Vždycky, když se někdo začal vyptávat, kdy už konečně budeme mít to mimino, vnitřně jsem se otřepala, a odvětila: „Na to je ještě čas… Až dostuduju… Až se nastěhujeme… Až budu chvíli v práci…“ Pak se mi splnil sen, a my jsme začali chystat naši svatbu. Nevím, proč jsem to tak měla, ale vdávat jsem se chtěla moc. (A upřímně, kdyby mi nepřipadalo trapné s tím pořád otravovat, na jazyk se mi dere: „Já bych se zase vdávala“ neustále… Svatba byla prostě úžasná…) Pár dní před svatbou měla přijít ms, a nepřišla. Zavřená na záchodě jsem čekala na výsledky testu, a upřímně, děsila jsem se, že bych fakt mohla být těhotná. Chtěla jsem si užít svatbu, chtěla jsem si užít exotickou svatební cestu, a na to být máma jsem asi ještě nebyla vůbec připravená. Bylo to jen zpoždění způsobené nervozitou, nebo kdo ví čím, protože nepravidelný cyklus, to bylo odjakživa moje hlavní „neštěstí“. A tak jsme si začali říkat: „Po Bali.“ I svatební cesta byla dokonalá… 

A pak, pak už nebyl důvod se vymlouvat. Navíc, začala jsem být v práci opravdu nešťastná. Myslím, že kdybych rok a půl nefrčela na svatební euforické vlně, přišel by pracovní sešup mnohem dříve. Takhle moje cesta dolů, abych se mohla odrazit, začala někdy v listopadu roku 2014. Důvod chtít otěhotnět, abych vypadla z nenáviděné práce určitě není ten pravý, ale nedivila bych se, kdyby s tímto záměrem otěhotněly stovky žen. Já jsem měla tu smůlu, nebo teda teď už vidím, že spíš štěstí, že mi to nešlo… Na začátku roku 2015 jsem si založila živnostenský list, a pak se až do září trápila, opravdu hodně moc trápila, než jsem se odhodlala k životní změně, a dala výpověď. Tuhle cestu už jste mnozí z vás se mnou prožívali… Myslím, že to bylo vůbec to nejlepší, co jsem kdy pro sebe udělala. Začala jsem léčit samu sebe. Odvrhla jsem diktát doby, že se něco „musí“, a učila se dělat to, co vnímám jako správné já. Nějaký ten měsíc trvalo, než jsem se úzkostí a strachů zbavila, ale každým dnem jsem se cítila lépe a lépe. I během této doby jsme se o dítě pokoušeli, bylo mi ovšem tak nějak jasné, že se musím nejdřív vyzdravit, abych mohla darovat nový život. V létě 2016 už mi bylo tak dobře, a cítila jsem se natolik silná, že jsem svolila, že navštívíme centrum asistované reprodukce, abychom zjistili, jestli početí nebrání nějaký závažnější zdravotní problém. Víte, já nesnáším chození k lékařům, připadám si u nich jako pokusná krysa. Pardon, ale je to tak. Nebudu vám nic nalhávat, i tentokrát jsem se tak cítila. Půl roku mně pozorovali a zkoumali cizí lidé, sahali na mě, brali mi krev, strkali do mě různé věci, řezali mě, a raději nebudu zacházet do dalších podrobností. Když jsme zjistili, že nám po anatomické, genetické ani partnerské stránce nic fatálního není, byla jsem upřímně spíš zmatená než šťastná. Tak nějak jsem očekávala, že se vyloupne „nepřítel“, příčina, důvod, a my konečně budeme vědět, proti čemu bojovat.

Nevím, jestli to bylo únavou ze všech těch procesů a hodin strávených po čekárnách a ordinacích, ale nějak jsem přestávala věřit, že tohle je ta správná cesta, jak se k miminku dopracovat. Chyběla mi komunikace s lékařem, a chyběla mi ochota nabídnout jiné řešení než rovnou umělé oplodnění. Říkala jsem si, OK, pomoc zřejmě potřebujeme, ale je TOHLE opravdu potřeba? Po tom všem jsem si říkala, že si přece za to všechno zasloužíme „odměnu“, takže jsem svolila, že absolvujeme IUI. Už na tom „stole“ mi bylo ale jasné, že tohle nemůže klapnout. A těch 14 dnů, kdy jsme čekali, jestli to vyjde? Byla jsem tak sevřená a vystresovaná, že jsem nechtěla být sama v sobě já, natož aby se ve mně usídlil ještě někdo jiný…

Tady udělám vsuvku, důležitou a podstatnou. Právě v této době, zhruba v lednu 2017, jsem se cítila z celé té anabáze vůbec nejhůř, jak jsem se kdy cítit mohla. Podstatný vliv na můj stav měly kortikoidy, které lékaři při inseminaci předepisují preventivně (!). Vzhledem k mé přecitlivělosti jsem na léky reagovala dost špatně. „Vykouzlily“ mi „parádní“ depresivní stavy. To byla pro mě dost nová zkušenost, protože ač jsem si prošla úzkostmi a panickými ataky, deprese jsou něco zcela jiného. Soucítím s každým, kdo jimi trpí. Svět jako černočerné místo, to je děs. Představte si to, hnusný leden, venku zima a tma, hlava potemnělá prášky… A do toho jedna zpráva, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá…: „Jsem těhotná.“ Nekecám, opravdu, snad všechny mé blízké kamarádky byly těhotné. Asi není nutné podrobně rozebírat, jak jsem se cítila…

A ještě odbočka z odbočky číslo dvě. Jsem nesmírně vděčná za kamarádky, které mě obklopují. Chovaly se ke mně naprosto skvěle. Soucítily, ale nelitovaly. Proboha, jenom ženy, kterým se nedaří počít, nelitujte, je v tom něco strašně degradujícího a ponižujícího… Prožívaly se mnou otevřeně své těhotenství i mateřství, a i když jsme najednou každá měla trochu jiný svět a problémy, vzaly mě do toho svého, a nepřestaly se zajímat se o ten můj… Řekla bych, že jsme si byly tak nějak prospěšné vzájemně. Já si mohla užít voňavá miminka, a ony od nich na chvilku „utéct“ i k něčemu jinému něž jen kojení a plenám.

Abych se vrátila k „dějové lince“. Jako vždycky, když je člověku hodně zle, i já jsem si říkala, proč? Už to vím, a už to chápu, proč se to dělo. Asi to bude znít divně a nepochopitelně, ale opravdu až během těchto bolestných dnů jsem si uvědomila, že po dítěti toužím pro dítě samotné. Že ho nechci, abych před něčím utekla, nebo abych naplnila něčí očekávání. Smutek mi v duši vyhlodal místečko pro nového člověka, které čeká, až bude zaplněno. Ač to zní divně, tak opravdu až po dvou letech snah o otěhotnění jsem doopravdy miminko chtěla, a cítila se připravená ho vpustit do života.

Po pár měsících jsme zkusili ještě jednu „proceduru“, opět neúspěšnou, a já se definitivně utvrdila v tom, že tohle pro mě není. Aspoň zatím. Tom s tím sice nesouhlasil, ale do ničeho mě netlačil a stál při mně. Byla a jsem mu za to nesmírně vděčná. Něco takového se vztahem docela zacloumá. Musíte komunikovat o věcech, které jste spolu nikdy řešit vlastně ani nechtěli. Je to velká škola tolerance i otevřenosti. Já došla k tomu, že i kdybychom děti mít neměli, budu po mužově boku ráda… A že si moc vážím toho, že on je i přes všechny těžkosti rád se mnou.

Souběžně s prvními lékařskými vyšetřeními jsem začala chodit i na rehabilitace a pravidelně cvičit sestavu podle Mojžíšové. O rehabilitační sestře paní Mališové už jsem se zmínila, a nikdo mi nevymluví, že není andělem na zemi. Dokázala mě tak namotivovat, že jsem několik měsíců opravdu poctivě a pravidelně cvičila. Mojžíšovou můžu jen doporučit! Přestala mě bolet záda, přestala jsem mít bolestivý menzes, tělo se mi zformovalo a zpevnilo. Pravidelný pohyb mi velmi prospěl, a pomohl mi lehčeji přejít do tréninkového programu. Rozhodli jsme se totiž s mužem, že začneme pravidelně chodit cvičit, abychom dělali něco společně, a hlavně abychom udělali něco pro svou kondici, a tudíž i organismus. Přišlo mi, že tohle je to, co bych měla dělat. Sportovat, a být šťastná… Přiznávám, že potom šla pravidelnost cvičení Mojžíšové už docela do háje, ale podle slov rehabilitační jsem poslední kontrolu asi před měsícem absolvovala uvolněná a pružná jako proutek. Poprvé jsem tam přišla sevřená až běda… A když se občas přetáhnu, a bolí mě záda, nebo když se potřebuju zrelaxovat, zacvičím si „svou“ sestavičku…

V pravidelném přísunu endorfinů mi dost pomáhala práce, která se neuvěřitelně rozběhla, pokroky v tvorbě, různé úspěchy, šance a milá setkání se zajímavými lidmi. Situace, které mě naplňovaly euforií. Navíc jsem se setkala se ženou, se kterou jsem se očividně setkat měla. Přivedla mě k vnitřnímu klidu a jistotě, že dítě mít budeme, jen je třeba počkat na tu správnou dobu. To jsem šla takhle v srpnu roku 2017 kolem gyncentra, kam jsme docházeli, a říkala si: „Ach jo, mně už se tam tak nechce, to nemá smysl… Chtěla bych vyzkoušet něco úplně jiného…“ Přišla jsem tehdy ještě k Báře do Pokoje, a ta zrovna telefonovala s nějakou Evou a řešila automatickou kresbu. Ptala jsem se jí, kdo to byl, a ona že léčitelka, ke které chodí. Poprosila jsem o kontakt, a objednala se. Domluvily jsme se na 6. září. Šla jsem k ní ještě světélkující po fantastickém zážitku na Bylinkových slavnostech v Sonnentoru, a to jsem zatím nevěděla, jaká báječná očista mě čeká. Nechci rozebírat, co jsem u ní prožila, je to příliš duchovní zkušenost, a ne každý by uvěřil, jen mohu říct, že mi to neskutečně pomohlo. Opravdu, vnitřní klid a jistota, že budeme mít dítě, to se ve mně od té doby rozprostírá. Navštívila jsem ji ještě párkrát, a díky ní si užívám každý den života. Jestli vás štvu tím, že všechno špatné v dobré obracím, a že jsem pořád tak trapně spokojená, tak pardon. Prostě mi naplno docvaklo, že je zbytečné se trápit kvůli něčemu, co stejně nastane, a připravovat se tak o něco, co už by se opakovat nemuselo… Od té doby stále více slýchávám: „Moc Ti to sluší.“ a „Vypadáš tak spokojeně…“ A je to pravda.

Musím říct, že rok 2018 bych mohla opěvovat samými superlativy. Práce se rozběhla tak, jak jsem si to vždycky přála. Podařilo se mi vykročit i ze stínu finanční nejistoty, kterou jsem docela špatně snášela, a vyřešit věci, které jsem si přála vyřešit už dlouho. Užívám si absolutní svobodu a nezávislost. Že můžu tvořit, co chci, kdy chci, a jak dlouho chci. Vychutnávám si dostatek času jen a jen pro sebe, dlouhý spánek… Když se mi zachce dětské společnosti, trávím čas s kamarádkou a jejími malými "larvami" (jak je ona láskyplně nazývá), protože je úžasné být milovanou tetou… Zajímavé je, že když jste nešťastní a trápíte se, každý vás chlácholí, že TO jednou přijde, až bude správný čas. A když se najednou trápit přestanete, okolí začne panikařit místo vás. Udílet rady, hledat řešení. Nemyslím to zle, každý se jistě snaží pomoci upřímně a v dobrém. Hodně lidí si podle mě totiž myslí, že se tím, že zatím nemáme děti, trápím, jenom jsem o tom přestala mluvit. Takže přátelé, netrápím. Není to póza, není to pokrytectví, a není to ani lhaní si do kapsy, ale já jsem teď fakt šťastná. Znáte takový ten pocit, když víte, že pojedete na nějakou krásnou dovolenou, a ty dny před ní vám i všechno doma a v okolí najednou připadá krásné a exotické? Tak tak nějak se teď cítím. Poslední měsíce si užívám každý den, a každý úspěch, a přitom vím, že jsem připravená se toho všeho vzdát, a být tady jen pro jednoho malého mrňouse.

P.S.: Vždycky jsem věděla, že tento text sepíšu. Vždycky jsem si ale taky myslela, že jestli to někdy dokážu, tak až všechno přebolí, což pro mě dosud znamenalo, "až se nám to podaří". O nepříjemných věcech se přece jen snáze píše až pominou, že? To, že jsem tohle všechno vyťukala už nyní, je pro mě nezvratným znamením, že jsem vše uplynulé zpracovala, přijala a pochopila. A to, že se to tak nějak samovolně událo zrovna v době nejdelšího zatměného úplňku, který přinesl silné energie, kulminace a přelomy, podle mě není vůbec náhoda..

26 komentářů:

  1. Milá Petro, myslím na Vás...fandím...přeji...jste úžasná. M

    OdpovědětVymazat
  2. Peti, vydržela jsem přečíst celý článek. Na mě je to výkon, čtení textů bez obrázků není nic pro mne. Nečtu beletrii, protože mne tak nějak "nezajímá" co si nějaký autor "vymyslel". Ale ty jsi si to nevymyslela, napsala jsi to, co cítíš a prožíváš. Vůbec mne z toho nepřekvapila žádná věta. Z tvého blogu (který čtu, i když ne úplně pravidelně) lze vydedukovat velký profesní posun ve tvé umělecké kariéře. I toto je jakési dítě, které se ti narodilo a dobře se o něj staráš.
    Ne, nejsou to slova útěchy! ...jen mne to tak napadlo :-)
    ...a kdo se věnuje mateřství, zas nemá tu kariéru - vím, o čem mluvím :-) :_) :-)
    Ivana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, vůbec to jako útěchu nevnímám, naopak, jako velké uznání, a moc Ti za něho děkuji! Od té doby, co jsem se tohle všechno naučila vnímat právě jako šanci věnovat se práci, a užívat si radost z ní, je mi fajn. Jen to prosím nenazývejme kariérou, nemůžu si pomoct, pro mě má to slovo takový nějaký pejorativní nádech. Říkejme tomu třeba možností věnovat se tvorbě...:-) Jsi moc hodná, děkuji! A na procházku jsem nezapomněla! P.

      Vymazat
  3. Péťo, přečetla jsem (já romány ráda) a mám velkou radost z toho, co píšeš :-) Už nějakou dobu velmi souzním s větou "Netlač řeku, teče sama"... jen my si toho někdy nevšímáme a řešíme věci zbytečně "na sílu". Všechno má svůj důvod, všechno má svůj čas. Přeji krásné dny A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aničko, je to tak, pojmenovalas to přesně. A podle mě je vždycky možnost, jak být šťastný, když člověk "nedupe a neřve", ale jen tiše vnímá a přijímá...;-) Děkuju moc! P.

      Vymazat
  4. Peti, pěkně jsi to sepsala, četla jsem jedním dechem až do konce. Myslím na tebe, však jsme si už dříve o tom psaly:-) Pa a užívejte léto! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, dděkuju moc, že jsi při mně...♥
      A chtěla jsem Ti napsat k tomu Tvému článku, že na to jdeš dobře. Že když je člověk unavený a zahlcený, někdy je nejlepší všechno pustit, a nechat jen tak plynou. Že pak zjistíš, že se ledasco vyřeší i bez toho, aniž Ty by ses tím musela vůbec zatěžovat...;-) Věřím, že se máš krásně, a odpočíváš na maximum! P.

      Vymazat
  5. Pěkný den Peti, napsala jste to pěkně od srdce, málokterá žena umí o tomto tak otevřeně mluvit. Váš optimismus je skvělý, myslím, že miminku tím ukážete tu nejhezčí životní cestu. Budu na Vás moc myslet. Hezký večer:) Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, právě proto jsem tohle všechno sepsala. Kdyby si to jedna další ženská, která se trápí, přečetla, a řekla si: "Kašlu na to, život je moc krátký a krásný na to, abych jeden problém povyšovala nad všechno ostatní.", měla bych obr radost. Cesta k uvědomění je proces, ale na té cestě i mně pomáhaly různé záchytné body a texty moudrých lidí... Děkuji, Jani, mějte se krásně! P.

      Vymazat
  6. Hezký den Petro, krásná zpověď. Někdy není problém otěhotnět, ale miminko donosit. A pak ta ztráta je min. stejně těžká jako martyrium při snaze otěhotnět. Všechno má svůj smysl. A důvod se z něj poučit. Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markét, to máte naprostou pravdu, to musí být velmi bolavá zkušenost. Ale přesně jak píšete, vždy máme na výběr, zda zahořkneme, nebo se posuneme dál...;-) Díky za vzkaz! P.

      Vymazat
  7. Milá Petro, když jsem nemohla otěhotnět, měla jsem pocit, že jsem selhala jako žena. Bolelo mě, když ty šťastnější otěhotněly hned a dotazy, kdy plánujete vy, mě neskutečně štvaly. Co je komu do toho, že?
    Slzy, lítost, vztek, závist a později vyrovnání.
    Příroda byla štědrá. Mám dvě děti spontánně. Nějakou dobu to trvalo. Nic jsem nepodstoupila. Nechtěli jsem. Z podobných důvodů jako vy.
    Obdivuji, že jste to napsala a šla z kůží na trh. Chce to sílu a nadhled. Objímám vás a velmi se mi líbí vaše obrázky a odvaha odejít z práce a být na volné noze.
    Ráda se k vám vracím. Lenka B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, víte co mi přijde vtipné? Že pravidelně párkrát od měsíce slýchám: "Peti, Ty jsi neskutečně plodná!" Vtipné, že? A tak si říkám, že fakt jsem, jenom zatím jinak. Kdoví, co mateřství udělá s mou tvorbou... A od těch nepříjemných pocitů mně pomáhalo několik věcí: 1. nesrovnávat se, 2. uvědomit si, že dítě mě šťastnou neučiní, že já jsem tu proto, abych šťastné učinila dítě (znám pár opravdu nešťastných matek) 3. mluvit o tom všem otevřeně, abych předešla těm blbým poznámkám: "Už je čas, ne?" Stačilo říct: "Ano, už dávno, ale nejde to.", a byl klid...;-) Děkuju moc za milý vzkaz, krásný příklad z praxe, že to nakonec dobře dopadne, i pochvalu tvorby...;-) P.

      Vymazat
  8. Petro, ráno jsem si tvé vyznání přečetla, ale nechávala jsem tvé věty v sobě doznít. Napsala jsi vše velmi citlivě, s vnitřním vyrovnáním a pokorou. Domnívám se, že tím, že jsi si uvědomila, že i tak můžeš/můžete být šťastní, jsi zklidnila sama sebe a své vnitřní Já nastavila správným směrem. Přeji ti krásné žití, plnou mysl námětů k tvé překrásné tvorbě, plné citu a lásky. Co má přijít, to určitě i přijde. Měj hlavně ráda sama sebe, neobviňuj se, netrap se, uvolni své myšlenky. Z tvých vět je znát, že ti to jde skvěle.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Álo, děkuji, ano, teď už to jde bez panikaření a všech negativních emocí... A dost mi pomohlo to všechno sepsat a znovu projít, a snad to pomůže třeba i někomu dalšímu, kdo se zatím trápí a tápe. A nemusí to být jen trápení kolem početí, ono se to dá aplikovat na cokoliv - volbu být šťastní máme všichni ve svých rukách, a zkoušky se můžeme naučit přijímat jako dar...;-) P.

      Vymazat
    2. Máš naprostou pravdu. V sobě máš vše naprosto srovnané a to je hodně důležité. Ta vnitřní volnost se zajisté v dobré obrátí.
      Přeji ti vše krásné.
      Ála

      Vymazat
  9. Vidíš, a já zase dlouhou dobu měla pocit, že mám "jenom" tři děti a jinak jsem k ničemu :-) Ale taky jsem se naučila si to užívat, ujasnit si priority a na otázky, kdy půjdu do práce, odpovídat, že až nastane ten správný čas :-)))

    OdpovědětVymazat
  10. Petro, děkuju za krásný slova, tento článek je snad o mně. Až na ten nadhled na konci, ten se mi nedaří ... Pomalu se začínám loučit s myšlenkou, že se někdy zadaří a tak snad ze mě nebude na starý kolena zapšklá baba ...
    Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, neznám Vás osobně, a neznám Vaši cestu a trápení, ale chcete-li to probrat "osobněji" přes email, klidně se ozvěte. Myslím, že šťastný může být opravdu každý/á...;-) A naděje, však víte...;-) P.

      Vymazat
  11. Peti moc objimam a jsi statecna zena ze o tom dokazes psat. Skoro do puntiku jsem prozivala to same a tak vim jk je to bolestne touzit a drzet se v pohode. :*myslim na vas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, Martinko, jak vám to krásně "dopadlo"...;-) Nám to taky tak "dopadne", uvidíš, uvidíme...;-) P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!