Únorová koláž

sobota 17. února 2018
Druhá letošní koláž. Devět fotek, jedna aktuální, osm vzpomínek. Dnešní foto patří poslednímu obrazu, levandulové víle. Na střední škole jsem hodiny matematiky, fyziky a chemie trávila čmáráním hezkých paní po zadních stránkách sešitu. Když na to vyučující přišel/la, dostala jsem vždycky sprdunk, že bych se měla věnovat pořádným věcem, tedy učivu. Učit se matematiku, fyziku i chemii je jistě velmi důležité, tedy pro ty, kteří na to mají hlavu, a jsou schopní poznatky nějak zužitkovat. Já jsem v tomhle směru naprosto tupá a nepoužitelná, naprosto... A tak jsem si raději čmárala ty hezké paní. Na ZUŠce jsem zase vždycky dostala kázání, že oči jsou moc velké, obličej nereálně poskládaný, ruce malé, postava nesouměrná. Trápila jsem se s realistickou kresbou, a výsledek byl pokaždé tak nějak ufuněný a těžkopádný. I dnes by byl, realitu věrně zachytit neumím. A víte co? Ani matematika, ani fyzika, ani chemie, ani realistická kresba, ale ty hezké kreslené paní, ty mě teď živí. Jsem v jejich "zajetí" posledních pár týdnů, a moc si to užívám. A vy očividně také. Tak proto jsem únorovou koláž ladila podle poslední z nich. Na počest, že si můžu hezké paní s nereálně velkýma očima a malýma rukama kreslit a malovat pro radost svou i vaši. Lednová koláž tady.


Anenský věnec uvitý pro babičku Annu, jako vzpomínka, rok poté, co odešla... 2016

Židle pro dcerky do Báry Lochty. Projela jsem si všechny fotky, jak jsem je tvořila, a rozhodně už se 
konečně musím pustit i do těch svých...  2016

Svatojánská sklizeň v lihu. Budoucí ořechovka a smrkovice. 2016

Ach, sladké začátky. Proto jsem "Oringle". Moje první pokusy s náušnicemi. 
A já o deset let mladší... Ach... 2008

Tahle nezestárne! Levandulová, na přání. 2018

Nadšení ze zařizování nového bytu. Konečně moci vytáhnout všechny knihy a další krásné věci
 z krabic, a mít je na očích... 2012

Moje první i poslední kafe na Libušíně. Rok nato vyhořel, taková škoda!
 I tak ráda vzpomínám naše květnové vysokoškolské srazy. 2013

Náš první podnájemník. Pak k nám přibyla Matylda, a ptáčci už jí létají provokovat jenom na zábradlí. 
Ona se jich strašně bojí, a teprve až frnknou, tak s obrovským řevem vyběhne zpoza bedny 
jako hrdinka, že je jako vyhnala... 2012

Kdybych měla zahradu, rododendron si rozhodně zasadím. Abych měla z čeho vázat i v zimě. 
Tenhle je z Jeseníku. 2017

16 komentářů:

  1. Nejhezčí jsi na fotce Ty a ta kočičí židle:-)
    Krásná koláž, Péťo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bejvávalo, Mončo😊 Ale i tak díky! A do židlí se musím brzy pustit, úplně mě to navnadilo!💙 P.

      Vymazat
    2. Si krásna aj v aktuálnej skutočnosti:-)

      Vymazat
  2. S Mončou souhlasím :D...ta židle je ochich :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je, sakryš, je, a já mám u mamky na půdě několik přichystaných, a furt nic!:-) P.

      Vymazat
  3. Ȟlásím, že židle je pořád stejně krásná i po skoro dvou letech užívání. Udělají mi radost kdykoli se na ně (všechny tři) podívám:) A realistických kreseb jsou všude spousty, ale ty Tvoje originál velkooké jenom jedny..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že drží! Lak byl asi fakt kvalitní...;-) Já je mám ráda, pani velkooké, jinak bych je ani nemohla dělat... Někdy je to ale fuška, stát si za svým a nenechat se zviklat:-) Děkuju! P.

      Vymazat
  4. Není to o tom, že má být všechno podle každého z nás? V tom je originalita, nebo ne? Velké oči bych si prostě obhájila :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, dítě na základní škole si většinou jen těžko něco obhájí, zvláště když do hodin výtvarky chodí, aby se naučilo určitým základům, a k těm prostě patří i ta protivná zátiší a portréty... Ono se má za to, že když se člověk prokouše tímhle, vykreslí si ruku, a pak může hledat nějaký svůj autentický rukopis. No, a já jsem prostě skočila rovnou k tomu rukopisu. Teď už mi do toho nikdo "nekecá", a já si klidně můžu kreslit oči přes půl hlavy...:-) P.

      Vymazat
    2. Dnes je to tak,že děti mají strach se vyjádřit. Pořád dokola se ptají: Můžu tam nakreslit tohle? Může to být takhle? Vždycky jim říkám: Kdo je autor? Já! Co si myslí autor? Úsměv a : Může! Už se mi to samozřejmě i vrátilo... Můj dotaz: Co myslíš,nechtělo by to vyplnit i tohle prázdné misto? Nechtělo. Mně se to tak líbí. A já jsem autor. :-) Ivča

      Vymazat
    3. No jo, to je věčné učitelské dilema, kdy je ta správná hranice mezi vedení a předáváním zkušeností a zbytečným "lámáním" osobního projevu. Taky jsem s tím bojovala...;-) P.

      Vymazat
  5. Keby si vedela ako sa mi lepšie žije a odoláva ťažkostiam vďaka Tvojej kráse, aj tej, ako to pekne vyskladáš na blog.
    Sledujem tú harmonickú linku uvažovania a napájam ju na tú svoju, ktorú musím denne harmonizovať, ináč by som neprežila...
    Okrem služby mojim, plánujem prestavbu na dvore a dozariaďovanie, ale v úplne teplom štýle:-)
    Pomôžeš mi vybrať látku na druhé kresielko, prípadne kávový stolík?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, moc mě těší, že Tě můžu takto "nabíjet", a že je Ti tu u mě hezky. Tohle je na blogové radosti nejlepší, nedělí se, ale násobí...;-) P.

      Vymazat
  6. Peti hrdinka Matylda mě doma pobavila, Lumpejz je něco podobného :) Jsem moc ráda, že tvoje hezké paní nezůstaly zahrabané na dně, pod nánosem "věnuj se něčemu užitečnému" nebo "oči jsou moc velké a ruce moc malé". Že ses tomu dokázala vzepřít a jít za tím, čemu věříš a co tě naplňuje :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale taky to trvalo, než jsem je znova vyhrabala...;-) A jsem za to moc ráda...;-) Děkuju! P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!