Potrhlá květinová zlodějka

Filmové zpracování Alenky od Tima Burtona mám moc ráda. "Alenka" jako pohádková postava pro mě bývala dříve poněkud rozporuplná, což bylo asi podpořeno i děsivou verzí Jana Švankmajera "Něco z Alenky". Ta Burtonovská mi přijde ale skvěle švihlá a nad věcí. Dialog Alenky s tatínkem na začátku filmu, který se pak opakuje ještě i mezi ní a Kloboučníkem, si připomínám ráda a často.

Alenka: „Myslíš si, že jsem se zbláznila?”

Alenčin tatínek: „Už je to tak. Jsi cvaklá, mimoň, potrhlice. Ale něco ti povím: To ti nejlepší jsou.”

Uklidňující, že? Takže vlastně vůbec nevadí, že ta moje květinová vášeň začíná občas překračovat hranice... Nebo je normální, že...? Jdete s kamarádkou na procházku za město, a uvidíte květiny. A potom na ty květiny celý týden myslíte. A když jedete ze sklenářství se zarámovanými obrazy, tak si zajedete i na tu polní cestu, na konec města... Tam zaparkujete, a zvoníte na úplně cizí lidi (!), jestli si těch pár kvítků za plotem (!)  u cesty můžete utrhnout. A když nikdo neotvírá, ač se za oknem svítí, tak tam patnáct minut stepujete, a pak ta kvítečka prostě ustřihnete, šlohnete, otočíte. A s bušícím srdcem, jako by to byl trezor, odfrčíte autem pryč... A pak zastavíte u pole, a ve svátečních střevících se brodíte bahnem pro krásně stříbřité odkvetliny. A když u cesty uvidíte kokošku, tak navzdory svým řidičským (ne)schopnostem klidně zaparkujete u krajnice, ačkoliv se pak budete muset rozjíždět do prudkého kopce.  No, mně to taky moc normální nepřijde, buďte v klidu. Ale není nad to si občas takhle krásně zabláznit... Vůbec mi připadá, že jednomu takovéhle šílenůstky můžou zachránit zdravý rozum, aby o něj ze vší té reality docela nepřišel...