Vítej, březne!

středa 1. března 2017
Ráno jsem se probudila s neskutečně hřejivým pocitem, že je konečně březen, a že teď už bude zase všechno dobře... Pak se probudil bohužel i mozek, a začal mi do toho zase kafrat, ale s tím se musím smířit, že dokud nepodstoupím lobotomii, tak budu prostě vždycky zbytečně moc přemýšlet... 

Jsem ráda, že jsou leden a únor za mnou. Nebyly to pro mě snadné měsíce. Asi pomsta za to, že je nemám v lásce. Daly mi okusit nových pracovních pocitů a procesů. Pochopit i nepochopit další, nové záležitosti spojené s podnikáním...

Představte si, že prožíváte ty nejskvělejší pracovní měsíce. Daří se vám skvěle. Máte krásné zakázky, pořád dost práce, nemusíte se nikomu vnucovat, nikam cpát, zákazníci o vás jeví zájem sami. Nápady přichází, tvorba se daří. Umělcovo štěstí. Moje štěstí. Pak si dopřejete zaslouženou dovolenou, protože odpočívat se musí. A po ní už se nemůžete dočkat, až se zase pustíte do díla, protože svou práci zbožňujete.

Jenže... Nic. Omlouvám se všem, kteří do mě v těchto dvou měsících vložili svou důvěru, a mohla jsem pro ně něco vytvořit. Samozřejmě že vás považuju za důležité. Ale mám-li uvažovat  v globálu, bylo vás prostě málo...

Co teď? Kombinace obav, nemoci a jedněch fakt hloupých léků, které už nikdy nestrčím do pusy, mi vykouzlily opravdu černočerné myšlenky, a opravdu černočerný leden... V únoru se mi v tomhle bahnitém rybníčku už nechtělo plácat, a tak jsem začala bojovat, a ožívat. Zabralo, nálada se zlepšovala, odhodlání rostlo. Ale obavy zůstávají a občas mě opravdu zákeřně přepadnou, skočí mi na hřbet, a nechtějí se mě pustit...

Víte, jsem dost netrpělivá. Mám pocit, že po mé akci musí dorazit okamžitá reakce. Tak to ne vždy funguje. Někdy se na příjemnou reakci vyplatí počkat. A to se musím naučit... Že ta dřina, kterou jsem momentálně odvedla, je důležitou investicí do budoucna.

Taky bohužel, a nejsem na to pyšná, dost často měřím úspěch penězi. Nemyslete si, že jsem chamtivá. To vůbec. Nebýt peněz, nebylo by většiny mých životních problémů. Být to na mě, nejraději bych je úplně zrušila. Mám za sebou ale ne zrovna hezké prožitky z dětství i dospívání, kvůli kterým mám opravdu panický strach z dluhů a finanční nezabezpečenosti. Mým velkým závazkem je proto vytvořit si na příští leden i únor takové rezervy, abych i bez dostatku práce dokázala plnit své závazky. Já se dokážu opravdu dost uskrovnit. Ale jsou účty, které platit musím, a z těch plyne má největší panika. Nezvládnout je uhradit, to by pro mě byl pocit absolutního selhání... A že ty rezervy nemám už letos? Tak pardon, ale po prvním roce podnikání se mi je prostě ještě nepodařilo tak nějak nastřádat...

Jak jsem zabojovala? Především jsem to nevzdala. A to mi věřte, že jsem několikrát za ty dva měsíce brečela, že se na to můžu vykašlat, a prohlížela inzeráty s nabídkami práce. (A tahle možnost ve mě pořád hlodá...) Zatím jsem vždycky porazila pocity selhání, a že tohle všechno nemá smysl, a na žádný z nich neodpověděla. Místo toho jsem poctivě každé ráno vstala, a byť mi bylo sebehůř, naladila jsem se na tvořivou vlnu, a kreslila, dokud ze mě nevypadlo něco kloudného. Na litování se jsem si vždycky vyhradila jenom malou chviličku mezi čištěním zubů a ranní rozcvičkou, ha ha...

Dělala jsem i něco, co dělám opravdu nerada. Nesnáším vnucování se někomu, kdo o mou práci třeba ani nestojí. Nějak ale nevím, jak jinak dát o sobě vědět lidem a institucím, se kterými bych moc ráda navázala spolupráci. Obeslala jsem různé časopisy, firmy, redakce, a prakticky odnikud mi ani neodpověděli, tududumtum... Máte-li nápad, která instituce nebo společnost by mohla stát o mou tvorbu, sem s ním...

Co mi dodalo neskutečnou sílu, byli někteří lidé v mém okolí. Můj muž, který před rokem nechtěl, abych odcházela ze zaměstnání, mě podržel tak, že možná ani neví jak. Svým postojem, "že to ustojíme", že jsme na to dva, a že když to šlo před tím, tak to zase půjde. Moje máma, která před rokem nechtěla, abych odcházela ze zaměstnání, když mi řekla, že jsem opravdu skvělá, že to, co dělám je skvělé, a že by přece byla obrovská škoda, abych přestala tvořit. To mě opravdu dojalo. Že když jsem přestávala věřit sama sobě, oni ve mě věřit nepřestali. Kamarádka Barča, která mě naučila vyslovit nahlas vše, co mě trápí, a která se mě za to nikdy nebojí pořádně vynadat. A která umí říct všechny ty nepříjemné věci, které potřebuju slyšet, aby mi ledasco docvaklo a posunulo mě to dál. Kamarádka Míša, která poctivě sleduje, a moc hezky komentuje všechno, co vytvořím, protože člověk prostě potřebuje slyšet slova chvály. A taky výtvarnice Míša, (k jejíž tvorbě já vzhlížím), která mi jen tak zavolala, a poděkovala mi za to, že si ke mně na blog může chodit pro svou denní dávku inspirace a odvahy. Jestli u mě tohle někteří hledají, nemůžu je přece zklamat tím, že se sesypu při první větší podnikatelské krizi...

A teď se podívejte, co všechno jsem za ty dva měsíce udělala. Vypadá to, že bych procházela špatným? Asi moc ne, co? Taky mi to tak najednou nepřipadá...

Jestli mám ještě někomu poslat obrovské DĚKUJI, tak spisovatelce Alence Vorlíčkové a redaktorovi Honzovi Juklovi, že mi umožnili splnit si životní sen. Na tohle dílo jsem opravdu hrdá, a díky ilustracím, které jsem do pohádkové knížky Zakletý zámek vytvořila, se o sobě nebojím sebevědomě prohlásit, že jsem ILUSTRÁTORKA. 

(To jsou ty životní paradoxy. Od mládí máte v hlavě obrázek: "Sedím u pracovního stolu, ve svém krásném bytě, jsem výtvarnice a ilustruju pohádkovou knihu..." A pak sedíte u pracovního stolu, ve svém krásném bytě, jste výtvarnice, ilustrujete pohádkovou knihu, žijete svůj sen, a je vám kvůli různým věcem tak moc špatně, že vám takhle špatně snad ještě nebylo... To mi přijde jako podpásovka, vesmíre. Sny by se přece měly plnit bezpodmínečně a bez poplatků...)




Konečně jsem doplnila motivy přáníček, protože na to před tím moc času nebylo. A ono motivů na přací kartičky není nikdy dost... (Vypadá to, že létající domek by se mohl objevit v jedné kolekci PF pro příští rok, jejichž prodej bude pomáhat, a z toho mám fakt radost...)


Uvědomila jsem si, že svou vlastní nabídku jsem nezpestřila už pořádně dlouho. A tak jsem se pustila do plakátů. Dětských i dospěláckých. Budu moc nafrněná, když řeknu, že se povedly? Hmm... Cyklus "Na dvorku" a "Květinářky". V dámách s květinami budu určitě ještě pokračovat...





No, a poslední tvůrčí dloužek, do jehož splácení jsem se pustila, je ten se svatebními motivy. Dva dny z týdne, dva motivy pro vás. Nápad se scrapbookovými kartičkami se mi zamlouvá, a mám v plánu ho rozvíjet. 




Dočetli jste až sem? Klobou dolů... Pak děkuji i vám, že jste tu stále se mnou...

14 komentářů:

  1. Ty květinářky jsou skvělé!

    OdpovědětVymazat
  2. Já už mám taky radost, že je leden a únor za námi! Jsou to tradičně moje nejhorší měsíce v roce, kdy se mi nic nechce a nic mě nebaví. Tak ať se daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se chce, i mně baví, ale chybí mi příležitosti...;-). Děkuju moc! Přeju taky tak. P.

      Vymazat
  3. Krásný den Petro, mám to také tak - leden , únor nemám ráda, depka každoroční -práce méně, nápady a chuť na nízkých hodnotách. Snažím se dělat si neustálou každodenní radost. Já jsem si ji udělala včera - ve zdravé výživě jsem si koupila čajík s Vaším obrázkem- na živo je krásný. Tudíž Vás mám pořád na očích:-))) Joo a knížku jsem si již objednala a těším se a moooc!!
    Vaše tvorba je velmi krásná, máte být na co pyšná!!
    Krásný - konečně snad i jarní a sluníčkový čas
    Veronika


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Veroniko, děkuju moc. Tohle jsem si opravdu hodně potřebovala přečíst. Opravdu hodně...:-) Ať čajík chutná a knížka těší! Já se jí taky nemůžu dočkat...;-) Včerejší procházka byla jarní už úplně, úplně... A kvetou kočičky, jupí! P.

      Vymazat
  4. Všetko je krásne a teší:-)
    Ja som tá princezná:-)
    Ak sa dá zobraziť človek vo farbe, tak si ma zobrazila:-)
    A bodky a pásiky nesmú chýbať!
    (Aj keď sa nedá ani vypovedať, ako sme sa cez zimu mali my, tak skoro denne som Ťa sprevádzala modlitbou...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, to mě moc mrzí, že i u vás se "bojovalo"... Některé věci se napsat nedají, a asi by se ani psát neměly, aby nepřetrvaly... Teď už bude jenom barevně, tečkovaně, pruhovaně, princeznovsky...;-). P.

      Vymazat
    2. Takto bojujeme stále, len zima je objektívne horšia...nie je to slepá ulička v našom živote, práve naopak.
      Som princezná, je môj čas:-)

      Vymazat
    3. Princezna, a ještě statečná!;-). P.

      Vymazat
  5. Peto, nejsi v tom sama.. Tenhle unor jsem taky komplet cely probrecela kvuli praci. Rozdil je v tom, ze ja na ty pracovni inzeraty odpovidam, a delam vsechno pro to, aby me ty ztracene iluze o lidech v ceskem skolstvi uplne nesemlely..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí... Raději bych v tom trápení byla sama, to zas jo... A je fakt smutný, že nás může potrápit i práce, kterou máme moc rádi... Tak přeju úspěšné hledání, a brzké vyřešení situace pro nás obě. P.

      Vymazat
  6. Peti vydrž, bude líp :-)....a zamlouvám si přáníčko "z lásky"...červené:-)..........moc se mi líbí ty domečky.......ale svatební nepotřebuju.....zatím:-)............MAT.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už je líp...;-) Já věděla, že březen bude fajn:-). Domečky klidně taky můžou být jen tak z lásky...;-) P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!