Hastrman

středa 8. února 2012
Miloš Urban - Hastrman; tempera... (Měla jsem napsané sáhodlouhé co a jak a kde a proč a pak jsem to zase všechno pěkně smazala, protože mi přijde, že takhle to úplně stačí...)

Stál jsem po kolena v bažině, která kvetla a svítila jako opečovávaný hrob, a pomalu jsem se poroučel dolů, pod divoké kosatce a blatouchy, pod tělíčka hmyzu tlející v mělké vodě. Poletovala tu světýlka, měl jsem je za svatojánské mušky a pak pochopil svůj omyl: byla sinavě bílá a blikotala ve tmě jako motýli s hořícími křídly. To už jsem zapadl po pás a zoufale hledal oporu pro ruce, abych se vzepřel slizskému tahu hlubiny. Na blízku byl jen orobinec, který se trhal v prstech, a dřevěná rybářská lávka, od plovoucích drnů rozeznatelná jen svou hranatostí. Natáhl jsem k ní paži a břichem se položil na vodu, abych co nejvíce rozprostřel váhu, ale nohy jsem měl zalité jako olovem, něco mi stáhlo nejprve pravou, potom i levou botu a ovinulo mi nahé kotníky měkkými prsty. Tu jsem si vzpomněl na to, co se povídá o utonulých, které jejich bližní nenajdou a nevytáhnou na břeh. Umrlci zůstanou ve vodě, pod vymletým břehem, v zarostlých zátokách nebo v močálech, hnijí tam dny, týdny a roky a čekají na vysvobození. To může přijít od plavce, smrt se dá směnit za smrt a život za život. Byl jich teď přede mnou celý zástup, drali se mi po nohou, brali je do zčernalých prstů a stahovali je dolů, začal jsem kopat, abych je setřástl, a tím víc se potápěl, hrábl pod sebe rukou a nahmátl dlouhé, blátem slepené vlasy nějaké ženy a pod nimi tvrdou pevnou lebku; její ruce mi sevřely boky a nehty jako háky ze mi zaryly pod žebra.
A našly tam žábry. Sevření povolilo, příšery ode mě odpadly, strach z vodní bestie v nich doteď přetrval.



2 komentáře:

Děkuji za komentář!